Ještě v roce 2009 byla Libye na nejvyšším místě žebříčku stupně lidského rozvoje v Africe, loni na konci roku OSN přiznala, že v zemi fungují trhy s otroky. Pětina zdravotnických zařízení po „demokratickém osvobození“ neobnovila svůj provoz a ani ty funkční „nejsou plně připravené poskytovat plnohodnotné služby“. Podle Dětského fondu OSN (UNICEF) potřebuje humanitární pomoc asi 400 tisíc libyjských dětí, skoro 300 tisíc jich nemá dostup k pitné vodě, celkově ale pomoc potřebuje prý až 1,1 milionu lidí. Je to vysoké číslo, s ohledem na to, že už v roce 2014 prý až milion Libyjců uprchl do Tuniska a další, možná stejný počet na druhou stranu, do Egypta nebo do Evropy. Přitom před propuknutím „demokratizace“ v roce 2011 měla Libye všehovšudy asi šest milionů obyvatel…

Ekonomicky i sociálně zničený stát se nyní noří do další krize. Už měsíc trvající boje v hlavním městě Tripolisu přiměly „oficiální“ vládu, aby vyzvala OSN k intervenci – sedm let poté, co intervence Francie, Británie a především Spojených států Libyi zničila a uvrhla do chaosu, z něhož se stát už nevzpamatoval. Boje v Tripolisu přitom mezi sebou svádějí soupeřící islamistické milice, které formálně vzato působí v rámci Západem a OSN uznávané islamistické Vlády národní dohody (GNA) a jako takové z logiky věci pobírají příslušné finance nejen z OSN, ale i EU. Městskou válku, při níž létaly i rakety a zahynulo zatím přes sto lidí, prý rozpoutaly milice Kaniyat, a to poté, co se k nim donesly zvěsti o tom, jak přepychově si jejich „kolegové“ z jiných ozbrojených skupin v Tripolisu žijí. Zasaženy byly obytné čtvrti města, přičemž nastalý chaos umožnil útěk asi čtyř set vězňů, včetně někdejších Kaddáfího stoupenců, z nichž někteří se do bojů okamžitě zapojili. Pokud se potvrdí nejnovější zprávy o dalším dosaženém příměří, naskýtalo by se tím i vysvobození pro asi osm tisíc civilistů, kteří zůstali uvězněni v zóně bojů.

Je příznačné, že GNA oficiálně tvrdí, že má situaci v Tripolisu pod kontrolou, nicméně „bokem“ vyzvala Radu bezpečnosti OSN k „efektivnímu zásahu“, protože není s to sama o sobě nastolit pořádek ani ve „svém“ městě, natožpak v celé zemi. Byla to přitom právě Rada bezpečnosti OSN, která před sedmi lety vyhlásila nad Libyí „bezletovou zónu“, čímž umožnila armádám NATO svrhnout režim Muammara Kaddáfího. Z Libye se poté stala bašta teroristů a obchodníků s lidmi, země bez vlády zákona, zato s vládou zbraní. A nyní je OSN žádána, aby zasáhla znovu…

Faktem je, že je Libye rozbitá: GNA „vládne“ na západě země, generál Chalífa Haftár s ruskou podporou ovládá východ Libye i s tamními ropnými zdroji, zatímco radikální a teroristické skupiny typu Daeše jsou rozesety kdekoli, kde je zrovna prostor. Za těchto okolností – a především se zcela jinou ruskou politikou, kterou už neurčuje Dmitrij Medveděv – ale Rada bezpečnosti sotva dospěje k dohodě o další intervenci, natož aby se shodla na tom, jak v „Libyi“ obnovit jakýs takýs řád. Tím spíš, že Západ netuší, co si počít – jak jinak (než jako výraz naprosté bezradnosti) vnímat požadavek Francie, aby OSN na bojující islamistické milice – v zemi plné zbraní a příležitostí k ilegálnímu zisku -- uvalila sankce.

Je příznačné, že nikdo z těch, kdo byl za zničení Libye a otevření migrační „trasy“ z Afriky do Evropy zodpovědný, za svá tehdejší rozhodnutí odpovědnost nést nemusí. Britský premiér David Cameron je spojován spíš s Brexitem, i když vyšetřovací zpráva britské dolní sněmovny po pěti letech dospěla ke konstatování, že „tvrzení, podle nichž Muammar Kaddáfí vydal příkaz k masakrování civilistů v Benghází, nelze dostupnými důkazy doložit“. Hlavní argument Západu k náletům na Libyi byl tedy vylhaný. Není bez zajímavosti, že právě ještě za Cameronovy vlády britské tajné služby z Libye – pro případné další „strategické využití“ -- dovezly „demokratické“ džihádisty, kteří pak loni v létě spáchali teroristický útok v Manchesteru.

Cameronův spoluútočník, francouzský prezident Nicolas Sarkozy, čelí hned několika žalobám v důsledku tří různých vyšetřování, z nichž jedno se týká faktu, že bral od Kaddáfího desítky milionů eur pro svou volební kampaň. Jeho roli v rozpoutání války ale nikdo neřeší.

Francouzský filosof Bernard-Henri Levy, který je obecně považován za intelektuálního strůjce západní intervence do Libye, se mezitím angažoval na Majdanu, v iráckém Kurdistánu a aktuálně bojuje proti Brexitu.

Barack Obama zničení Libye svěřil plně Hillary Clintonové, která bez ohledu na odpor americké generality dovedla destrukci země k vytčenému cíli a proslula svým nadšením nad ubitím Muammara Kaddáfího: „Přišli jsme, viděli jsme, je mrtvý!“ Oba, Obama i Clintonová, jsou dnes modlami všech odpůrců Donalda Trumpa, i těch evropských. V migrační vlně se topících.

Po sedmi letech nicméně stále zůstává nezodpovězená otázka „Proč?“ Podle mnohých bylo hlavním důvodem ke zničení Libye Kaddáfího rozhodnutí podporovat ustavení zlatem podložené panafrické měny, která by ohrozila petrodolarový systém. Další zase mají za to, že jeho vliv na francouzskou politiku začínal být díky úplatkům až moc veliký. Nadhodit lze i prostý fakt, že poté, co Západ „zaspal“ lidové revolty v Tunisku a Egyptě, kde přišel o své dlouholeté poslušné diktátory, musel si nějak dokázat, že má stále ještě moc nad regionem, a Libye byla prostě „na řadě“. Ať tak, či tak, žádná z teorií podle všeho nenabízí vyčerpávající odpověď.

Vlastně nejzásadnější na libyjském „příběhu“ je ale skutečnost, že se udál až po Iráku, Kosovu a v době pokračující války v Afghánistánu, tedy v situaci, kdy měl Západ už dostatek důkazů a zkušeností, aby věděl, že rozbíjet a „měnit režimy“ sice umí vcelku snadno, ale budování rozbitých států mu opravdu nejde. Nebo ho ani nezajímá. O „prosazování demokracie a svobody“ ani nemluvě. Bez ohledu na vzletné proklamace tedy v plánu byla jen čistá destrukce. A poté měla v tomto duchu být na řadě ještě Sýrie… Tož tak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.