Necelý týden před koncem ve funkci se Barack Obama podle všeho ještě pokouší „našlehávat“ napětí kolem Sýrie, respektive ve vztazích s Ruskem. Nejprve uvalil další sankce proti syrské armádě, ale to nejspíš jen jaksi „pro jistotu“, jako kdyby tušil, že žádné další tahy už mu na mezinárodní scéně už neprojdou. Spojené státy se totiž v Radě bezpečnosti OSN pokusily předložit další protisyrskou rezoluci, ale dokonce i spojenci – Francie a Británie – Obamovu Washingtonu tento pokus zamítly s tím, že si se vším důležitým už raději počkají na Trumpa a jeho administrativu.

Na jedné straně je tu zřejmá obava Londýna a Paříže, aby nezačínaly vztahy s Trumpem a jeho lidmi nějakou – už zcela zbytečnou – kontroverzí, a co víc, příští týden v kazašské Astaně začínají mírové rozhovory o Sýrii. Právě Obamova rezoluce mohla jednání, které má započít 23. ledna, zcela nesmyslně a na poslední chvíli ohrozit. V plánu podle všeho bylo obvinění Bašára Asada a dalších čelních představitelů syrského režimu z přímé zodpovědnosti za chemické útoky, k nimž v Sýrii došlo. Přinejmenším o tom hovoří agentura Reuter´s, která po zamítnutí rezoluce v RB OSN zničehonic „získala možnost“ nahlédnout do blíže neupřesněného a zřejmě tajného seznamu syrských vládních „zločinců“. Je příznačné, že zmíněný seznam prý vznikl s pomocí Společného vyšetřovacího mechanismu (JIM), na němž se podílí i OSN. Nicméně šéfka JIM Virginia Gambová ve stejné zprávě Reuter´s jakékoli vyjmenovávání konkrétních pachatelů popírá, stejně jako odmítá, že by něco takového měla její organizace vůbec v úmyslu. Vzniká tak samozřejmě otázka, kdo že to seznamy připisované OSN vlastně sestavil, a zda to vše není jen další důkaz, že žijeme v „post-truth“ světě, kdy se lež stala normou.   

S tím nepochybně souvisí i fakt, že Washington nebyl k mírovým rozhovorům do Astany původně vůbec přizván. Ukazuje se ale, že to není až tak pravda – Rusko s Tureckem a Íránem se ve skutečnosti dohodly, že do Astany nepozvou zástupce Obamovy administrativy, zatímco „trumpovci“ vítáni jsou. Zdá se tedy, že se mírové rozhovory o Sýrii mohou stát první velevýznamnou zahraničněpolitickou akcí Trumpovy administrativy, která navíc v mnohém napoví o budoucím směřování „nového“ Washingtonu. Mimochodem, o tom, že by někdo do Astany přizval také EU, která dnes hodlá v Bruselu o Sýrii diskutovat, není nic známo.

Ten stávající přitom zkouší dál vstupovat „do hry“, nicméně dostává se mu za to jen ostré kritiky. Například Ankara reagovala na snahy Obamovy administrativy zapojit do „Astany“ i Kurdy prohlášením, že v takovém případě už lze do kazašské metropole pozvat i Daeš. Na jedné straně je to samozřejmě projev tradiční turecké (ale obecně i íránské) politiky, která v kurdských separatistech a nacionalistech vidí ekvivalent terorismu, na straně druhé to může ale být i ironická (byť silně pokrytecká) reakce na nyní zveřejněná slova Johna Kerryho, který rozšířil „rejstřík“ amerických akcí v Sýrii o přiznání, že Washington nechával Daeš na pokoji, protože v něm viděl nástroj boje proti Damašku. „Věděli jsme, že Daeš sílí, sledovali jsme je, viděli jsme, že Daeš nabírá na síle, a mysleli jsme, že Asad bude ohrožen. Možná bychom za takové situace mohli Asada donutit k jednání, ale namísto vyjednávání mu přišel na pomoc Putin. (…) Rusové přišli, protože Daeš neustále sílil. Hrozilo, že zahájí nástup na Damašek a tak podobně a proto Rusové vstoupili. Protože nechtěli vládu Daeše. A tak podpořili Asada.“