Už je to tady zase. Bývá dobrým zvykem, že alespoň americká strana po každém diplomatickém jednání vypouští do médií „anonymní úniky“, ale stejně jako dodnes nikdo nezúčastněný netuší, co že to John Kerry v květnu dojednal se Sergejem Lavrovem a Vladimirem Putinem v Soči, ticho provází i nynější Obamovu schůzku s Putinem v New Yorku. Nezbývá než spekulovat na základě toho, co se po těchto jednáních začalo dít. Po „Soči“ se postupně vyjasnilo, že USA (a tedy i NATO či EU) do války s Ruskem – přinejmenším kvůli Ukrajině – jít nechtějí, a celá krize tak začala „uvadat“, a to na úkor Kyjeva a evropských daňových poplatníků, kteří drží Ukrajinu nad vodou; kdo se ale v tomto procesu zorientoval nejdřív, vyhrál.

Po newyorském rozhovoru pak Rusko bleskově zahájilo nálety na teroristické cíle v Sýrii. Cíle jsou ale určovány podle ruského „seznamu“ a syrských koordinátů a západní tak zvaná „war party“ se tím zdá být zaskočená. Kultovní americký reportér Seymour Hersh už v roce 2007 odhalil plány Bushovy administrativy využít Muslimské bratrstvo a ozbrojené skupiny napojené na Al Kajdu ke svržení syrské vlády, načež Al Kajdu přinejmenším v Sýrii čekal po propuknutí války „rebranding“, v jehož rámci se skryla pod nic neříkající hlavičkou Fronty al Nusrá, ale i pod řadou jiných názvů. Logika je to vcelku prostá: mezi Daešem a Usámovými pohrobky existují určité ideologické rozdíly, a totéž platí i pro přehršel dalších teroristických skupin, které se v syrské poušti množí snad dělením. A pokud jsou Al Kajda a další teroristé oproti Daeši jaksi umírněnější, tedy pokud řezání hlav nevystavují na YouTube, vychází z toho, že jsou to vlastně „dobří hoši“ (v originále Good Guys). Znepokojeni ruskými nálety na všechny teroristy jsou dokonce i Lubomír Zaorálek a v USA pochválený „bojovník proti Islámskému státu“ Bohuslav Sobotka, který také neví „na jaké cíle“ to Rusko vlastně útočí. Při všem to „znepokojení“ se zdá být jistou ironií, že Rusko snad jako jediné nezapomnělo na 11. září…

Znepokojení „měničů režimů“ vyvolává třeba fakt, že se mezi ruskými terči objevilo město Rastán, které podle Západu není pod kontrolou Daeše, byť právě bojovníci Daeše právě v Rastánu popravovali homosexuály. Ruské nálety pak měly zabít jednoho z velitelů Svobodné syrské armády (FSA), shodou okolností téhož, který byl loni unesen Daešem. A na ruském „seznamu“ se ocitla například také skupina Tadžámú al Áaza, kterou vyzbrojují Spojené státy a která pod praporem FSA bojuje mimo jiné i po boku Al Kajdy. Rusko přitom tvrdí, že samotnou FSA za teroristickou skupinu nepovažuje; prý by se naopak měla „stát součástí politického procesu“, ale je to podle všeho jen hra se slovíčky. Už před více než dvěma lety byla FSA fakticky „mrtvá“, a skutečnost, že pod jejím praporem dnes bojují různí islamisté, na realitě nic nemění. USA nyní bez ohledu na zprávy v médiích potvrzují, že Rusko vlastně neútočí na žádné „rebely“, kteří by byli v péči CIA. Přiznat vyzbrojování džihádistů pod hlavičkou FSA není „populární“ a „umírněných“ amerických“ rebelů, za něž by se Washington oficiálně opravdu mohl postavit, je v Sýrii zoufale málo; dají se spočítat – doslova -- na prstech jedné ruky, protože všichni už přešli k Al Kajdě. A tak je – bez ohledu na různá „varování“ o opětovné „izolaci Ruska na mezinárodní scéně“ – pravděpodobné, že Washington proti ruskému bombardování v praxi nijak nezasáhne.

Další rozkol mezi USA a Evropou

Téma Sýrie bude zcela jistě předmětem dnešního „ukrajinského“ summitu „normandské čtyřky“, který se dnes schází v Paříži, takže si Putin vyjasní pozice s Angelou Merkelovou a Francoisem Hollandem. Význam jejich jednání nelze podceňovat, protože zatímco EU by ráda sehrála „klíčovou roli“ při řešení syrského konfliktu na platformě OSN, Spojené státy s Evropou vůbec nepočítají. Washington totiž odmítá rámec 5+1, který se osvědčil už při dojednání (Veterans Today)smlouvy o íránském jaderném programu, a chce „mít u stolu“ z Rady bezpečnosti OSN jen Rusko. Na místa Číny, Francie, Británie a Německa chce pozvat „přímo zúčastněné“, tedy konkrétně Turecko, Saúdskou Arábii a Írán, přičemž počítá s tím, že Ankara a Rijád budou poslušně hlasovat s USA, což při jednáních zajistí americkou převahu. Je přitom samozřejmě otázkou, jak vysvětlit třeba Francii nebo Británii, že zatímco USA jsou ve válce v Sýrii „přímo zúčastněné“, bombardující Paříž a Londýn nikoli. Už sázka na poslušnost Turecka, které se dál snaží vyklouznout ze svého patronátu nad Daešem, je přitom nejistá, možná ale z pohledu Washingtonu přece jen přijatelnější, než zkoušet spoléhat na to, že Evropa pod tlakem imigrační vlny bude dál hrát podle amerických – v zásadě válečnických – zájmů.

Rusko mezitím poukazuje na neochotu Spojených států hledat v otázce Sýrie konsensus, přičemž lze očekávat, že k případným jednáním přistoupí přesně obráceně a kromě formátu 5+1 bude navrhovat zapojení i některých dalších blízkovýchodních zemí, jako například Jordánska, Kataru či Egypta. Nemusí to být plán nereálný, protože Rusko aktuálně na Blízkém východě „boduje“: Tammám Salám, premiér Libanonu, který je uprchlickou krizí postižen víc než Evropa, má za to, že USA svou válku proti Islámskému státu „nemyslí vážně“, načež zahájil vojenskou koordinaci s Ruskem, Damaškem i Hizballáhem, čímž se rozšiřuje působnost nedávno zřízeného vojenského koordinačního centra v Bagdádu, kde už spolupracují Rusko, Írán, Sýrie a Irák. Právě dosud „americký“ Irák je zklamaný americkým přístupem k válce proti Daeši a zvažuje „pozvat“ Rusko k náletům i na svém území. Moskva je připravena takovou žádost „posoudit, protože ruské stíhačky beztak už irácký vzdušný prostor využívají a navíc se Rusko nejspíš vydá ve stopách USA, neboť snaha omezovat boj proti teroristům jen na Sýrii (bez Iráku) nemá smysl. Ruské nálety přivítali i syrští Kurdové -- USA je mají za nejspolehlivější partnery v boji proti Daeši, ale kurdská YPG nyní o vzdušnou podporu a dodávky zbraní žádá Moskvu. To by sice mohlo narazit na odpor Turecka, ale Kurdové současně doufají, že Rusko donutí Turky, aby se už do Sýrie přestali míchat. Jinými slovy, s podporou Íránu a Číny se Rusko rychle „vrací“ na Blízký východ, a to na úkor vlivu Spojených států, které se aktuálně ze všeho nejvíc snaží uklidnit „své klienty“ v čele se Saúdskou Arábií. Situace za normálních okolností pro USA nepřijatelná, ale v době, kdy je z Obamy „chromá kachna“ a Putina v Sýrii podporuje dokonce i Donald Trump, mnoho „dobrých“ řešení v Bílém domě asi nenajdou.

A dostupné informace z bojiště (bez záruky):

-- Rusko má prý v Sýrii „plnohodnotnou smíšenou leteckou skupinu“ tvořenou bombardéry Su 24M a Su 34, útočné letouny Su 25SM, stíhačky Su 30SM a bitevními vrtulníky Mi 24 a Mi 8, celkem „přes padesát“ strojů. O početním stavu jednotek Kreml nemluví, trvá ale na tom, že do Sýrie nebyli vysláni žádní vojáci na základní službě.

-- V Sýrii se objevily ruské raketové systémy BM 30 Směrč.

-- Spojené státy do oblasti přesouvají stíhačky F 22 Raptor.

-- K syrským břehům míří ruská špionážní loď Kildin. Do bojů by se měly zapojit i ruské výsadkové lodě. Na základně v Tartasu je prý už více než 1200 ruských mariňáků.

-- Čína popírá, že ke břehům Sýrie vyslala své válečné lodě, arabské zdroje avizují příjezd čínských „vojenských poradců“.

-- Do Sýrie dorazily na pomoc vládní armádě stovky íránských vojáků.

-- Putin: Informace o civilních obětech ruských náletů s objevily dřív, než letadla vůbec odstartovala.

-- Objevilo se video údajně sestřeleného ruského letounu.

-- Ruské letectvo zaútočilo na leteckou základnu Tabka, která byla pod kontrolou Daeše u jeho syrského „hlavního města“ v Rakká. Pokračují nálety v provinciích Idlíb, Hamá a Aleppo. Nálety by měly pokračovat tři až čtyři měsíce, míní šéf zahraničního výboru ruského parlamentu, nicméně o jejich ukončení má rozhodnout sama armáda.

-- Syrské armádě se východně od Damašku vzdal celý oddíl džihádistické Džajš al Islám. Syrská armáda spolu s milicemi v provincii Homs vytlačila Daeš z křesťanského města Faráklás a následně i ze sousedního Haarán Fauá´ará. Množí se zprávy o chystané masivní vládní pozemní ofenzívě na severu Sýrie.

-- Syrská státní televize divákům pustila Kaťušu, ruskou legendární píseň z druhé světové války.

PS. Šajcha Mahra bint Muhammad bin Rašíd al Maktům(ová), takto dcera dubajského emíra, se na svém Facebooka zeptala, kdo by si zasloužil titul „historického arabského lídra“ a většina ukázala na Bašára Asada (protože „dokázal s pomocí armády ustát vlnu teroristů proudících do jeho země a bez ohledu na tvrdou blokádu, kterou se svět pokusil uvalit na něj a jeho národ,“ shrnuje ShiiteNews.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami