Chvíli se zdálo, že cesta ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova a náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova na konci července do Izraele nepřinesla kýžené výsledky, přinejmenším takové výsledky, které by si Rusko asi přálo. Úniky do médií tvrdily, že premiér Benjamin Netanjahu odmítl ruský návrh stokilometrové nárazníkové zóny u „hranic“ s Izraelem anektovanými Golanskými výšinami, v níž by na syrské straně nepůsobily žádné íránské nebo obecně šíitské jednotky. Netanjahu prý nebude spokojený s ničím menším, než celkovým odsunem íránských oddílů ze Sýrie.

Izraelský postoj mělo v praxi potvrdit následné sestřelení syrské stíhačky, která v rámci útoku na pozice Daeše na syrské straně hranice omylem pronikla do vzdušného prostoru nad územím, které fakticky není ani izraelské. Současně Rusko překvapivě poděkovalo Izraeli za to, že se Daešem, který ze syrské strany hranice ostřeloval izraelské území, nenechal vyprovokovat k protiútokům namířeným proti syrské armádě a zničil jen příslušný oddíl Daeše...

O pár dní později se ovšem objevila zpráva, že Izrael zničehonic souhlasí s tím, že íránské oddíly nebudou v pásmu 85 kilometrů od Golan, což se vzhledem k odmítnutí původního „stokilometrového návrhu“ zdálo být podivné. Izrael vše popřel s tím, že dál trvá na svém, na což Rusko reagovalo prostým konstatováním, že nemůže donutit Írán k odsunu ze Sýrie, i kdyby to Izrael požadoval sebevíc.

Následovaly četné spekulace, zda Izrael nevypověděl dohodu o Sýrii, s níž z Moskvy v půli července odjel premiér Netanjahu. Z ní vyplynulo, že Rusko i Sýrie fakticky akceptují izraelskou anexi Golanských výšin, přičemž Putin prý vyjádřil i „pochopení“ pro izraelské obavy z íránských jednotek v Sýrii. Zdůraznil ale, že jakákoli diskuse o íránské vojenské přítomnosti v Sýrii bude přijatelná až ve chvíli, kdy bude terorismus plně poražen, a to na celém území Sýrie. Zároveň prý konstatoval, že z íránské strany má „signály“, že nemají zájem být v Sýrii ani o chvíli déle, než je nutné k osvobození celého území.

Nicméně, izraelská „silácká“ prohlášení lze podle všeho do značné míry vysvětlit především snahou zakrýt svou porážku v Sýrii. Řeč přitom není jen o likvidaci posledních džihádistických oddílů v regionu u izraelských hranic, ale například i o americkém odmítnutí dál pomáhat syrskému džihádu nebo o nedávném naléhavém odsunu některých příslušníků propagandistických Bílých přileb ze Sýrie přes Izrael do Jordánska. Syrská armáda totiž mezitím v relativním klidu osvobodila a ovládla celou „hranici“ s anektovanými Golany a vzápětí i hranici s Jordánskem, přičemž se na pomezí s Golany – tedy mezi Izrael a Sýrii – po dohodě s Izraelem přesouvá ruská vojenská policie a s ní po šesti letech, kdy tuto oblast kontroloval Izraelem podporovaný džihád, znovu i mírové jednotky OSN. Jinými slovy, Rusko se v praxi postavilo mezi Izrael a Írán a v Sýrii jim účinně brání ve vzájemném konfliktu, který by, mimochodem, podle analýz ruských expertů mohl být jedním ze spouštěčů třetí světové války…

Izrael i Jordánsko v uplynulých hodinách postříleli teroristy z Daeše, kteří chtěli ze Sýrie prchnout přes hranice, byť ještě před několika měsíci by oba státy vůči „proxy silám“ takto tvrdí nebyly. A izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman oznámil, že z izraelského pohledu válka v Sýrii skončila, vše se vrací k předválečnému stavu a Asadova vláda zůstává u moci. Izrael podle něj přestane s „vměšováním do syrských vnitřních záležitostí“, pokud budou dodrženy tři základní podmínky: důsledné respektování dělící linie mezi Sýrií a Golany z roku 1974, Írán nedostane možnost využít Sýrie k nástupu proti Izraeli a syrské území se nestane tranzitním pro další dodávky zbraní libanonskému Hizballáhu. (Na druhou stranu samozřejmě platí, že pokud Izrael opravdu nepřestane se svými útoky proti Sýrii, mohou se íránské či šíitské oddíly přesunout přes dohodnutou hranici 85 kilometrů…)

Dalším stvrzením, že pro Izrael „Sýrie“ opravdu skončila, je i postoj premiéra Netanjahua. Jeho funkční období jsou obecně postavena na setrvalém vyhrožování válkou Íránu a nově se zahleděl jižním směrem. Pokud prý jemenští rebelové nepřestanou ohrožovat námořní trasy v úžině Báb al Mandáb, která odděluje Saúdskou Arábii od Íránu, izraelská armáda se přidá – nebo snad rovnou i povede – sunnitskou koalici, která blokádu nejen zruší, ale zaútočí i na Írán. Pojítko mezi jemenskými rebely a Íránem sice existuje jen v proklamacích izraelských a jejich spřátelených politiků a médií, ale rebelové opravdu na dva týdny jednostranně zastavili palbu na saúdské ropné tankery plující kolem jejich břehů. A to prý navíc jen osobní zásah Rexe Tillersona zabránil loni Saúdům ve skutečné agresi proti Kataru. Tillerson ve funkci amerického ministra zahraničí už ale není…

Jinými slovy, i bez „Sýrie“ je situace v regionu dál dostatečně výbušná.

Tož tak.

PS.
Damašek se nyní soustředí na osvobození provincie Idlíb na severozápadě země. Vzhledem k vysokým počtům zahraničních teroristů i tureckým zájmům to bude sice poslední, ale o to důležitější střet. Podle některých zpráv do ruského přístavu v syrském Tartúsu míří ruská vlajková nákladní loď Ro-Ro Spart s nákladem zbraní a munice pro syrskou armádu právě kvůli blížící se ofenzívě proti Idlíbu. S útokem prý syrské armádě „nějakým způsobem“ pomůže i Čína, neboť v Idlíbu „má“ své ujgurské teroristy…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.