Před několika dny jsem měl tu čest zúčastnit se panelové diskuse organizované spolkem Astrea s názvem „Pravice a levice: má v dnešní době toto dělení ještě smysl?“ Mým debatním partnerem byl Josef Skála, což je, lze-li to tak říci, ideolog současné vnitrostranické opozice v KSČM. (O debatě informovaly Parlamentní listy zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zbynek-Hutar-Espedak-Dolezal-se-stretl-s-komunistou-Skalou-Sli-by-vsak-spolu-na-pivo-i-do-koalice-598168 ). V zajímavé diskusi jsme otevřeli mnohá témata, která se zadáním pořadatelů více či méně souvisela. Některá bylo možné probrat podrobněji, jiná spíše jen naznačit. Na mnohé další okruhy se z pochopitelných časových důvodů nedostalo. Dovoluji si tedy doplnit k této debatě několik poznámek a zamyšlení. 

Levičáci se mezi sebou perou 

Pojmy pravice a levice vznikly historicky na konci 18. století, v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí, kdy v Generálních stavech tehdy zasedali přívrženci tzv. nového řádu (třetí stav a radikálové) nalevo a zastánci starého řádu (monarchisté) napravo. Zároveň si musíme uvědomit značnou dobovou (i geografickou) podmíněnost (a proměnlivost) významů termínů „pravice“ a „levice“ a také i jejich určitou „genetickou“ rozdílnost.

Levice byla v okamžicích svého zrození (a samozřejmě i poté) nedílně spjata s pojmy „svoboda, rovnost, bratrství“ a definována svým revolučním charakterem ve smyslu snahy o zásadní změny tehdejšího společensko-ekonomického uspořádání. Ruku v ruce s tím šlo i spojení levice a hájení zájmů nižších společenských vrstev s cílem nastolení rovnosti (ba až určitého rovnostářství), v oblasti přerozdělování (ekonomického) bohatství a jiných, dalších  (společensko-politických) privilegií. Termín „levice“ postupem doby zastřešoval množství nejrůznějších ideově-politických hnutí, a to počínaje socialisty a sociálními demokraty, přes anarchisty a anarchokomunisty až po klasické komunisty, řekněme „bolševického“ typu. Jejich společnými jmenovateli byly orientace na ekonomicko-společenský pokrok, zájmy zaměstnanců, sociální spravedlnost a solidaritu či internacionalismus. Dalším důležitým definičním znakem politické levice se následně stala i preference státního, družstevního nebo jiné formy společenského vlastnictví (zejména tzv. výrobních prostředků) před vlastnictvím soukromým. Zdůrazňovala se významná a možno říci i dominantní úloha státu v národním hospodářství a prosazovaní tzv. sociálních práv. 

Pravičáci jsou roztříštění 

Politická a ideová pravice byla od samých počátků své existence a sebeidentifikace mnohem roztříštěnější a rozmanitější. Termín „pravice“ byl původně užíván pro označení těch politických skupin a myšlenkových směrů, které upřednostňovaly tradiční společenské (i hodnotové) uspořádání, strukturu a hierarchii. Kromě „zakladatelských“ konzervativců v období dalšího vývoje zahrnul a absorboval první (původní) klasické ekonomické a politické liberály, křesťanské demokraty, mnohá národní a nacionalistické hnutí (v době, kdy tyto pojmy nebyly účelovými dehonestačními nálepkami), identitáře i libertariány. Pokud bychom tedy měli hovořit o základních axiomech a společných jmenovatelích proudů hlásících se k pravici, neměli bychom vynechat úctu k tradičním staletým a prověřeným společenským a kulturním hodnotám či zvyklostem, zachování určité formy sociální hierarchie, silný (byť třeba rozsahem agend nevelký) právní stát, řád, spravedlnost, úctu k vlastnictví, práci či podnikání, respekt ke svobodě a základním lidským právům.

Piráty nikdo neškatulkuje

Ve druhé polovině 19. století se poté na těchto základech začaly formovat první (klasické) ucelené politické ideologie, téměř ruku v ruce se vznikem prvních tradičních politických stran. Šlo o neoddělitelné procesy. Nejprve se takto ustavila zásadní triáda (trichotomie) konzervatismus, liberalismus, socialismus, později (ve století dvacátém) k nim přistoupily fašismus, komunismus a nacismus. Co se týče moderních, novodobých politicko-ideových směrů, jakými jsou mj. enviromentalismus, feminismus, euroskepticismus či tzv. pirátství, existují (nejen) v akademické obci vážné pochybnosti o tom, zda ty tyto směry splňují základní kritéria pro to, aby mohly být považovány za komplexní politické ideologie celostního typu. Potom, co se základními pilíři politického života a klíčovými aktéry tvorby zásadních společenských rozhodnutí staly politické strany, začaly se příslušné společensko-vědní obory zabývat jejich podrobnějším výzkumem, včetně pokusů o jejich typologizaci či klasifikaci.

Štěpení pro starší a pokročilé 

V souvislosti s pravolevou dichotomií, respektive s dělením myšlenkových proudů a afinit ve společnosti, je snad nejpozoruhodnější teorie tzv. štěpících linií norského politologa Steina Rokkana. Jakkoli se jedná o práci, která se původně věnovala analýze geneze vzniku prvních novodobých politických stran, můžeme ji plnohodnotně využít i dnes, když hovoříme o charakteru současných zásadních stranicko-politických a ideových štěpeních a rozdílech. Rokkan v roce 1967 definoval čtyři typy historických štěpících linií v politickém prostoru národních států vedoucí ke vzniku masových politických stran, jakožto akumulátorů zájmů různých společenských skupin. Tato štěpení jsou zároveň produktem národní a průmyslové revoluce a existují ve dvou základních dimenzích: teritoriální a funkční. Odtud se berou i čtyři základní (politické) konflikty, které přetrvaly po staletí a o kterých můžeme směle a s jistotou hovořit i dnes, byť třeba v trochu jiných konotacích a kulisách. 

Jde o: 

Konflikt centrum versus periferie: Původně se děl ve smyslu sporu multinacionálních, povětšinou feudálních říší a národních či národnostních hnutí nejrůznějšího typu. Dnes se odehrává mezi stoupenci nadnárodní politické a ekonomické integrace a zastánci primátu suverenity národních států coby klíčové záruky zachování svobody a demokracie. 

Konflikt církev versus stát: Dříve byl typický snahou o oddělení církve a státu, respektive šlo o ukončení dominance církevní hierarchie ve veřejném prostoru. Dnes je transformován do hodnotového sporu zastánců společenských tradic často vycházejících z víry či věrouky a hodnotových relativistů. 

Konflikt město versus venkov: Historicky šlo spíše o modernizační spor mezi agrárním způsobem života a moderním kapitalismem, dnes jde o více společenský, názorový, hodnotový a sociodemografický konflikt, jak ostatně bohatě dokládá volební geografie, mezi městskou a venkovskou společností.

Konflikt zaměstnavatelé versus dělníci: Dříve se jednalo o spíše třídní a sociální spor, dnes je možná výrazněji akcentovaný na linii globální (korporátní) kapitalismus versus. národní ekonomika a živnostenské podnikání. 

Kdo vymyslel českou uličku? 

Jakékoli teorie či teoretické koncepty nemohou plnohodnotně existovat a fungovat, nemají-li být pouhou intelektuální exhibicí samy o sobě, bez propojení s realitou. Proto dává dělení na pravici a levici význam a relevanci až jeho osvojení si a vnímání občany. Jde o to, zda se lidé dokážou na pomyslné pravolevé škále či spíše kontinuu zařadit či (sebe)identifikovat. Prakticky stejně důležitý je i symbolický význam tohoto dělení, například ve formě usnadnění (voličské) orientace v existující politické nabídce. Pokud hovoříme o typologiích politických ideologií (resp. politických stran) nesmíme vynechat jejich české obohacení. Jde o vcelku jednoduchou, ale o to přesnější a relevantnější klasifikaci právníka a historika Víta Zvánovce (mj. zakladatele české wikipedie), který tři základní stranicko-politické směry (pravice, střed, levice resp. konzervatismus, liberalismus, socialismus) dále rozdělil do šesti skupin podle toho, zda ve své praxi upřednostňují realismus či idealismus (realistický anebo idealistický politický přístup). Nově zde teď máme tři realistické proudy. Jsou jimi paleokonzervatismus, klasický liberalismus a tzv. stará levice. Na druhé straně se vyskytují idealisté. Jsou jimi neokonzervativci, progresivisté a nová levice. Při bližším „ohledání“ a aplikaci zjistíme, že jde o mimořádně přiléhavý koncept.

Zeleň života je zlatý strom

Ať už z neznalosti či záměrně jsou v současné době termíny „pravice a „levice“ často používány chybným a zavádějícím způsobem. Ten například nebere vůbec v úvahu existenci dvou základních os, které musíme brát v úvahu při klasifikaci každé politické strany či ideologie, má-li být považována za seriózní. Jde o osu hodnotovou na kontinuu konzervatismus až relativismus (žádné hodnoty neexistují) a osu socioekonomickou (laissez faire – komunismus). Mnohé objektivně a vědecky se tvářící texty na dané téma jsou už navíc od samého počátku determinovány svou normativní povahou a snahou o adoraci respektive naprosté zadupání do země jednoho vybraného politického směru. Přestože je tedy možné konstatovat, že tradiční dělení na politickou pravici a politickou levici svůj smysl a obsah neztratilo, k plnohodnotnému vnímání a hodnocení současných politicko-ideových sporů a konfliktů už nám, z mnoha důvodů, nemůže stačit. Je tomu tak částečně i proto, že život už je, řečeno s Milanem Kunderou, „jinde“.

Můžeš-li, čti dál 

Pokud máme definovat zásadní dělící ideové příkopy v politické aréně dneška, můžeme tak pracovně (i v návaznosti na Steina Rokkana) učinit například takto:

vztah k hodnotám, tradicím a podobě společnosti,

vztah k národní suverenitě, národnímu státu, národnímu zájmu a nadnárodní politické a ekonomické integraci,

vztah ke globálnímu a korporátnímu kapitalismu,

vztah ke svobodě a lidským právům respektive k jejich omezování.

Pokud bychom si pak měli na jednotlivé „strany barikád“ dosadit konkrétní politické subjekty či politické ideologie, docílíme podobných výsledků jako Vít Zvánovec, když konstruoval svou variantu politicko-ideologického dělení. Bok po boku by tu stáli například euroskeptici, patriotistické formace, tradicionalisté, (ultra)konzervativci a část klasické staré levice – a naproti mj. neoliberálové, sociální liberálové, většina evropských socialistických a sociálnědemokratických stran, multikulturalisté, zelení či piráti. Obdobné sestavy bychom zřejmě identifikovali na pomyslných bojových liniích, i kdybychom jako dělící kritérium zvolili například vztah k rovnosti, majoritám, minoritám a jednotlivým „generacím“ lidských práv – kdy by se na protilehlých stranách pomyslné bariéry nacházeli stoupenci rovného přístupu k právům a povinnostem odmítající pozitivní diskriminaci jakékoli společenské entity a respektu k základním občanským, politickým a sociálním právům – a v opozici k nim zastánci nivelizace a plošné privilegizace menšin, často i umělých, definovaných například na základě tzv. genderu.

Nic nemůže být levicové a pravicové zároveň

I na základě výše použitých „pohledů politickým mikroskopem“ vidíme, že levice a pravice nejsou synonymy pro politické ideologie, jde spíše o prostorové metafory, které nikdy nebyly pevně a rigidně definované. Vždy se jednalo o relativní, nikoli o absolutní, termíny, které by měly být (občanům-voličům) nápomocny pří deskripci sporů mezi politickými postoji, idejemi a programy, které jsou přítomny v dané (samozřejmě demokratické, to je základní podmínka) společnosti. V tomto kontextu je docela vypovídající, při vědomí určitého zjednodušení, citát italského politologa Norberta Bobbia, autora velmi ceněné a citované monografie Pravice a levice: důvod a smysl rozdělení politické scény: „Všechno v demokratické politice musí být buď levicové, anebo pravicové a nic nemůže být levicové a pravicové zároveň“.

Komu záleží na mazání stop 

Z výše uvedeného textu vyplývá, že dělení politického spektra na pravici a levici nepozbylo smyslu a není překonaným dogmatem. Musí ale vycházet z úcty k faktům, z terminologické a obsahové přesnosti a preciznosti, z předem jasně určených a zdůvodněných kritérií. Má navíc smysl možná o to větší, oč silnější byla a je snaha o vyprázdnění a zatemnění těchto termínů, která se projevila i v praktickém politickém provozu mj. tím, kam tradiční levici „unesli“ svými neoliberálními reformami například Bill Clinton, Tony Blair či Gerhard Schröder, kteří dali téměř zapomenout na to, co bylo po desetiletí základní konstituantou levicové politiky, tj. primát sociálních práv a obrana práv zaměstnanců. Zmíněná snaha o vyprázdnění a zatemnění termínů se dále projevuje například tím, jak je ve veřejném diskursu pravice záměrně a jednostranně ztotožňována s ekonomickým liberalismem a primátem tzv. volného trhu. Chtělo by se možná až zvolat: „Levice, která opustila pracujícího a neprivilegovaného člověka, už nemá právo nazývat se levicí. Stejně tak jako pozbyla právo být nazývána pravicí ta pravice, která opustila Boha, tj. mravní, morální a etické principy…

Autorem textu je ing. Tomáš Doležal, ekonom a politolog.

Poznámka redakce: V titulku článku byl citován výrok Václava Klause staršího, s nímž se lze se seznámit například zde: https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/uvod-do-prakticke-sociologie-je-snowboard-levicovy-336941