Polsko se snažilo zbavit se židů ještě vehementněji než Německo. V roce 1937 vyslalo zvláštní misi pod vedením majora Mieczyslawa Lepeckého na Madagaskar, aby zjistila, za jakých podmínek by se tam část židů z Polska dala vystěhovat. Francie nakonec ani polskému přání vstříc nevyšla. Poláci též doufali, že se jim je podaří vystěhovat do židovského státu, který se se souhlasem Velké Británie vytvoří v Palestině.

Následkem Anschlußu (připojení) Rakouska k Německé říši 12. 3. 1938, který vyvolal návrat asi 20 tisíců tam žijících židů s polským pasem do vlasti, schválilo Polsko 31. 3. 1938 (dva týdny poté!) zákon platný od 9. 10. 1938, který předepisoval všem polským státním příslušníkům žijícím déle než pět let v cizině, nechat si polským konzulátem do pasu zanést kontrolní záznam, jakési zpětné vstupní vízum pro návrat do Polska, potvrzující, že jeho vlastník „neztratil vztah k polskému národu“. Kdo tak neučinil v šibeničním termínu tří týdnů do 30. 10. 1938, tomu jeho polský pas pozbyl platnosti, nesměl se vrátit do Polska a ztratil polské občanství. Clou zákona bylo v tom, že onen záznam byl polskými konzuláty odmítán právě osobám židovského původu, kterých žilo v Německu (i s Rakouskem) na 70 tisíc. Německu bylo jasné, že za situace, kdy jim Polsko odejme státní příslušnost, zůstanou v Německu, protože je jiná země bez platného pasu nevpustí na své území. A tak německá vláda začala 26. 10. 1938 ultimativně naléhat na polskou, aby umožnila návrat do Polska všem svým státním příslušníkům i po říjnu 1938 a to i bez kontrolního záznamu v pasu. Polská vláda to odmítla.

Židé z Polska by se počínaje 9. 11. 1938 ocitli v Německu v prekérní situaci, jelikož pobyt v Německu bez platného cestovního dokladu nebyl dovolen a polské pasy bez kontrolního záznamu, jakéhosi vstupního víza do vlastní země, nemohly být za ně považovány. 27. 10. 1938 (udává se i datum 28. 10.) začala německá vláda s jejich vyhošťováním, protože v té době měli ještě pár dní platné pasy i pro Polsko. Polské úřady byly přívalem svých státních příslušníků- Židů tak překvapeny, že jich 17 tisíc ve zvláštních vlacích do země vpustily, současně dalších asi osm tisíc lidí odmítly přijmout a ti tak museli trávit půlrok – přes zimu (!) – v zemi nikoho mezi oběma státy. Pak se Polsko na nátlak německé vlády uvolilo přijímat přibližně sto takových osob měsíčně (!).

Poláci pokračovali v pogromech na židy i po vypuknutí války. V relativně nejznámějším, v Jedwabnem 10. 7. 1941 upálili podle svých údajů 340 židů, podle německých 1600. Polská státní policie (policja granatowa) a polští civilisté i jinde ubíjeli židy. Polští civilisté, nemajíce střelných zbraní, židy zabíjeli, čím se dalo, klacky, kameny, usekávali a rozpolcovali jim hlavy sekerami, pohřbívali je nebo upalovali je zaživa, kojence do plamenů házeli vidlemi (Jedwabne). Je popsán případ polského úředníka z magistrátu, který nemaje pušky ani revolveru, rubal sekerou hlavy židů vytahovaných ze skrýší. Podrobněji například v [Pellar]. Zatímco do února 1943 měla polská policie rozkaz všechny nalezené židy odevzdat nebo zabít, od tohoto data je měla „bez varování střílet“ [Snyder].

Nově dokládá dvoudílný sborník Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski (Dále je noc. Osudy židů ve vybraných okresech okupovaného Polska) z varšavského Centra pro studium vyhlazování židů vydaný v roce 2018, že podíl polského obyvatelstva na zabíjení židovských sousedů během druhé světové války byl větší, než je polská veřejnost ochotná vůbec připustit [Engelking – Grabowski]. Případy ve sborníku uvedené se týkají jen období od roku 1943, když se židé z Generalgouvernement začali od poloviny roku 1942 přemisťovat z ghett do německých vyhlazovacích koncentračních táborů a do okupovaných území SSSR, nicméně jsou výmluvné. Naprostá většina židů, kteří unikli a pokusili se schovat, zahynula buď rukou Poláků, nebo jejich přičiněním. Dokazují to konkrétní případy uvedené ve sborníku. „Poměr mezi smrtí žida hledajícího pomoc a poskytnutou pomocí byl dvě ku jedné," píše editorka a spoluautorka Barbara Engelking. Tedy obrátili-li se tři uprchlí židé na Poláky s prosbou o pomoc, obdržel ji statisticky jen jeden z nich, další dva židy Poláci buď vlastnoručně zabili, případně udali či předali úřadům, polské policii nebo německým jednotkám.

Jako konkrétní příklad uvádí svou studii z regionu Bielsk Podlaski poblíž dnešních hranic s Běloruskem. V něm bylo za války celkem 15 židovských ghett se zhruba 40 tisíci osobami. Odhaduje se, že holocaust z nich přežilo zhruba 1300–2000 lidí. Získat svědectví a doklady o osudech uprchlíků z těchto ghett se podařilo u 974 osob. Z nich se konce války se dočkaly 322 osoby, ostatní zahynuly buď přímo rukou Poláků, nebo jejich přičiněním [Engelking – Grabowski]. U nasbíraných svědectví o uprchlých a zahynuvších se musí navíc počítat s tím, že mohou být přikrášlena ve prospěch Poláků – většina polských svědků není ochotna vypovědět pravdu v celé její krutosti.

Další z autorů a editor sborníku Jan Grabowski uvádí příklad likvidace židovského ghetta v městečku Węgrów na podzim roku 1942. Jen malá část polských obyvatel městečka se s nasazením vlastního života pokoušela své bývalé židovské sousedy zachránit, většina se dala nacisty strhnout ke spolupráci. Když esesáci začali ghetto likvidovat, „všichni okolní obyvatelé věděli, kam židy vyvážejí a co se tam s nimi stane. Celý den ale esesmani s ochotnou pomocí polských obyvatel nakládali na otevřené nákladní automobily židy." Na 8000 jich přeložili na nádraží do vagónů a odvezli. Na ulicích Węgrówa zůstalo ležet kolem tisíce mrtvých židů. Poláci z nich strhávali oblečení a vylamovali jim zlaté zuby. „Zuby se získávaly různými předměty. Lidé, kteří se tím zabývali, dostali přezdívku ,dentisté'. Svůj lup pak prodávali skrze prostředníky.“ Do akcí k vyhledávání ukrývajících se židů se hlásili členové polských dobrovolnických organizací, např. dobrovolných hasičů a podobně a s nimi i neorganizovaní polští civilisté. „Jako motivace sloužilo čtvrt kila cukru, které Němci slibovali za každého objeveného žida. Svědectví od hasiče Janiszewského: „Sundal jsem mrtvole náušnice a prstýnek a dal jsem je veliteli policje granatowe. Za to jsem dostal povolení k tomu, abych si ponechal boty sejmuté z nohou mrtvé židovky. Později v těch botách chodila má žena." O jiném případě svědek Janiszewski vypověděl: „Vedle mrtvoly ležel gumový můstek se zlatou korunkou. Špičkou rýče jsem ji odloupl a ukryl do kapsy." Chycení židé byli ze svých skrýší odváděni na místní židovský hřbitov, kde je Němci popravovali. Při této poslední cestě se Poláci pokoušeli ženě Fiszmana uříznout uši, pokud urychleně neodepne náušnice. Na židovskou přítelkyni, která ji doprovázela Poláci volali: „Dej nám svoje boty!" Ona na to, zda nechtějí počkat, až ji zabijí. Němec ji ale nařídil boty vyzout a řekl Polákům, že si je již mohou vzít [Engelking – Grabowski; Pawlicka].

I po druhé světové válce Polsko uplatňovalo restriktivní politiku proti židům. Ze zbylých 180–240 tisíců židů v Polsku (z původních asi tří milionů v roce 1939) oficiálně opustilo po poválečných pogromech, zejména v Kielcích v roce 1946, asi 100 000 – 120 000 zemi. Byli vyvezeni do Terstu v zaplombovaných (!) vagonech polských železnic a pak pokračovali loděmi do Haify.

Koncem čtyřicátých let jim polský stát začal ve vystěhovávání bránit, nicméně mezi lety 1957–1959 povolil vystěhování dalším 50 000 z nich. Následkem protižidovských čistek počínaje rokem 1967 se podařilo do začátku let sedmdesátých dosáhnout vystěhování bez větších problémů asi 25 tisícům z nich. Vycestovat směli pouze do Izraele za poplatek ve výši 5000 złotých, což odpovídalo dvěma slušným měsíčním platům, a za úhradu školního vzdělání svého, manželského partnera a svých dětí. Automaticky ztratili polské občanství, byt (!), s sebou si směli vzít například maximálně dvacet knih na osobu. Asi pět tisíc židů v Polsku zůstalo [Pellar].

Zdroje:

• Engelking, Barbara; Grabowski, Jan (eds.): Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski. Centrum Badań nad Zagładą Żydów, Warszawa 2018
• Pawlicka, Aleksandra: Jak Polacy mordowali Żydów. Ta książka wstrząśnie naszą wiedzą historyczną.. Polska Newsweek 16/2018, Warszawa 8. 4. 2018. viz
• Pellar, Štěpán: Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Dokořán, Praha 2009
• Snyder, Timothy: Black Earth: The Holocaust as History and Warning. Tim Duggan Books, New York 2015; česky: Černá zem. Holokaust – Historie a varování. Prostor, Praha 2015

Tomáš Krystlík