Komplex koncentračních táborů KZ Auschwitz zahrnoval tři koncentráky KZ Auschwitz I, KZ Auschwitz II–Birkenau a KZ Auschwitz III–Monowitz, z nichž jen jeden KZ Auschwitz II–Birkenau byl spojenci později zařazen mezi vyhlazovací.

Do všech německých vyhlazovacích koncentračních táborů (bylo jich šest) pronikla na konci války výhradně Rudá armáda, dva byly v Říši, další v Generalgouvernement, všechny jsou v dnešním Polsku. Sovětský svaz původně tvrdil, že v komplexu KZ Auschwitz bylo zavražděno pět milionů lidí, v norimberském procesu korigoval počet obětí v něm na čtyři miliony. Trvalo až do roku 1990, než se polský publicista a zástupce šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Ernest Skalski odvážil vyvrátit sovětský a komunistický údaj tím, že v Osvětimi zahynulo nejvýše 1,5 milionu lidí – pamětní deska v KZ Auschwitz se 4 miliony obětí pak ještě týž rok potichu zmizela a byla nahrazena novou s údajem 1,5 milionu. Franciszek Piper upřesnil, že v Osvětimi zahynulo 1,1 milionu židů a 250 tisíc nežidů. Historik Fritjof Meyer v květnu 2002 doložil, že v komplexu koncentračních táborů Osvětim zahynulo celkem asi 510 000 lidí, z nichž 356 000 bylo zavražděno plynem. Pan Koller buď nic neví o údajích již téměř dvě desetiletí známých nebo je zatajuje.

Ve svém článku píše: „58 000 vězňů schopných jít vyrazilo na pochod smrti do Německa a táborové baráky se zbývajícími byly zapáleny“, aby ve větě následující tvrdil, že „Rudá armáda… osvobodila pouze 7500 vězňů z celého komplexu.“ Jakých 7500 osvobozených vězňů, pane Kollere, když je podle vás předtím upálili v táborových barácích? Kontrolujete vůbec po sobě, co píšete? Podle pozdějšího významného židovského aktivisty a spisovatele Ellie Wiesela, taktéž tehdejšího vězně KZ Auschwitz, vyzvala německá správa tábora (Allgemeine SS) vězně, aby s nimi vlaky odjeli před postupující Rudou armádou na západ, kdo nechtěl nebo nemohl, směl zůstat. Poslední jednotky SS předaly 23. 1. 1945 komplex táborů táborové správě vytvořené ze zůstavších vězňů a odjely. Rudá armáda přibyla 27. 1. do již de facto svobodného táborového komplexu Auschwitz, takže dost dobře nelze tvrdit, že ho osvobodila!

Přesuňme se k Pražskému povstání, o němž pan Koller tvrdí: „Němci odtáhli na základě dohody s reprezentací pražského odboje a především proto, že Rudá armáda byla tak řečeno za dveřmi a blížila se z východu i ze severu… Němci by bez příchodu Rudé armády stihli zavraždit ještě tisíce obyvatel Prahy, a nejen Prahy.“ Co je to za nesmysl, pane Kollere? Proč by to dělali, když potřebovali jen Prahou projet nebo z ní odjet – Praha byla důležitým železničním a dopravním uzlem - mimo Prahu daleko široko málo mostů přes Vltavu. Němci podepsali dohodu s Českou radou a odtáhli 8. 5. 1945 odpoledne z Prahy k Američanům, tak kdo by pak z nich ony tisíce obyvatel Prahy byl s to zavraždit?

Další nepravdu hlásá pan Koller, tvrdí-li: „Americká armáda se před nimi po Praze projela cestou do Velichovek a ani se nenamáhala, aby Němce vyzvala ke kapitulaci, přestože ti by to přijali s nadšením a kapitulovali by možná rádi i před jedním seržantem v jeepu s bílou hvězdou.“ Opak je pravdou. Wehrmachtu v českých zemích velel tehdy polní maršál Ferdinand Schörner, který dlel se svým štábem ve východočeských Velichovkách. On jediný mohl vydat rozkaz ke kapitulaci. 7. 5. dorazila do Prahy skupina amerických tanků a vojenských vozidel vezoucí vyslance Dönitzovy vlády v hlavním Schörnerově stanu, který měl pro něj a jeho vojska příkaz ke kapitulaci. Americký vojenský zástupce se dostavil též na české vojenské velitelství, pak kolona odjela do Velichovek.

Kollerovo tvrzení „…americká armáda se ani nepokusila vyzvat Němce ke kapitulaci již pátého května, stál český národ několik tisíc životů…“ je lživé. Bezpečnostnímu analytikovi musí být přece známo, že demarkační linie byla narychlo dohodnuta mezi D. Eisenhowerem a sovětským velením teprve 5. 5. 1945 bezprostředně poté, kdy Američané oznámili svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice až na levý břeh Vltavy a Labe, což sovětské velení důrazně zamítlo. Důvod pro demarkační vytyčení byl jednoduchý: americká bojová letadla otáčející se po akci nad německým územím obsazeným Rudou armádou byla jí systematicky ostřelována a sestřelována. Jak by to pak asi vypadalo na zemi při kontaktu obou armád? Čili vina za několik tisíc českých životů podle pana Kollera zbytečně ztracených padá na Sovětský svaz a ne na USA.

V jednom má pan Koller pravdu, to se musí přiznat. Spojenci a angloamerická veřejnost o holocaustu a jeho rozsahu věděli již od června 1942 (W. Churchill v utajeném režimu i před Američany již od 18. 7. 1941) a nic proti tomu nepodnikli. Zůstává otázkou, zda by bombardování tratí mělo vzhledem ke konfiguraci železniční sítě potřebný účinek. Přímé bombardování táborů by bylo nevyhnutelně doprovázeno oběťmi na životě z řad vězňů. Letecké útoky by byly málo efektivní, protože cíle-vyhlazovací koncentráky ležely při hranici akčního radia angloamerických bombardérů, tedy by se musel značně redukovat náklad bomb. Nedalo se počítat s tím, že by bombardéry přistávaly na sovětských letištích, aby natankovaly palivo pro zpětný let. Není známo, že by se SSSR podobným plánem zabýval navzdory tomu, že měl k oněm koncentračním táborům blíže. Svou roli určitě sehrál i silný a velmi rozšířený antisemitismus v anglosaských zemích, zejména v USA (v roce 1938 bylo 75-80 % amerického obyvatelstva antisemity). Zuřivým antisemitou byli např. britský ministr zahraničí Anthony Eden, proti jeho antisemitismu se nedokázal prosadit ani britský ministerský předseda Winston Churchill, a manželka amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta Eleanor.

Tomáš Krystlík