Dvakrát v životě jsem podlehnul tlaku stran a vlád. Poprvé to bylo v roce 1975 při zkouškách na vysokou školu. Tehdy se tam na mne obořil nějaký dědek z komise se slovy: „Vy nejste v SSM?“ A hrozivě u toho koulel očima. A já, přiznám se, klesnul jsem v kolenou a vstoupil. Omlouvalo mě snad jen mládí, neblahé zkušenosti mých rodičů a prarodičů a také jistota, že jinak žádné studium nebude. Věřte nebo nevěřte, to jsou fakta. A vzpomínám na to nerad.

A hle, uplynulo celých 45 let a já opět podlehl. Tentokrát honu na neočkované a nechal jsem si naordinovat tu jedinou a pravou vakcínu, která (prý) udělá tečku za epidemií. Neučinil jsem tak proto, že bych si myslel, že mi to kdovíjak pomůže a kdovíjak ochrání. Doposud jsem neonemocněl, ač jsem se při svých aktivitách stýkal s mnoha různými lidmi, takže můj organizmus (při troše opatrnosti) si s tím zřejmě dokázal poradit sám. Učinil jsem tak v obavě, že mě nakonec zavřou v domácím vězení a já budu muset v noci vyrážet pokoutně se psem na vyvenčení, případně načerno jít nakoupit jídlo, abych nezemřel hlady. A když mě chytnou, půjdu bručet. Nikoliv s medvědy, ale do basy. Na stará kolena. Takhle to tedy je. Ještě čekám na druhou dávku a na doklad o bezinfekčnosti, jenž mi sice nezaručí bezinfekčnost, ale dovolí mi alespoň vyjít z domu.

Tak to jsou ty mé dva poklesky. A já mimoděk srovnávám vládu tehdejší a vládu dnešní. Možná jsem příliš pesimistický, ale mně ta vláda dědků, hloupých komunistických sebestředných papalášů připadá úplně stejná jako ta nynější vláda novodobých a stejně sebestředných supermanů a patolízalů. A to je po 32 letech od něžného17. listopadu smutné a zdrcující zjištění.

Ještě že se toho můj táta nedožil.