1. Děkuji za další pozvání na Vaši besedu. Byl jsem zde již mnohokrát a i mnozí z Vás toho byli účastni. Mám strach, že už Vám nemám co nového říci. To, čeho jsme svědky, je pořád stejné, ne-li horší. Tento můj výrok není přihlášením se ani k Milionům chvilek, ani k TOP 09, ani k České televizi.

2. V těchto dnech jsem dokončil malou knížku k 30. výročí pádu komunismu. Několik mých přátel četlo její rukopis, byl mezi nimi i Dušan Tříska. Většině se to líbilo, ale věčný rebel Dušan mi napsal, že je to defenzivní, defétistické, pesimistické. Snažil jsem se po jeho slovech do textu něco optimistického dodat, ale moc se mi to nedařilo – já nemohu vytvářet falešné iluze. Celý svůj život bojuji s Wunschdenken, s wishful thinking a musím a chci v tom pokračovat i teď.

3. Nevidím šanci na změnu – abych použil ekonomickou terminologii – in the short run, ale ani in the medium run. Keynes k tomu dodával, že in the long run, we are all dead. To příliš optimistické není. V této knížce dnešní éru přirovnávám k éře Havlíčka a Masaryka, kteří doporučovali drobnou práci, spolkaření, vzdělávání se, nikoli revoluci. Zdá se mi, že jsme v podobné fázi. Revolucionáři nebo naivkové mezi námi to slyšet nechtějí.

4. Bylo by hlavně třeba, aby to takto jasně cítila a pochopila i celá naše politická scéna. Ta bojuje proti Babišovi a Zemanovi, vytváří permanentní, ale zcela povrchní střety, nechce se zabývat podstatou. Nechce ocenit, co zrovna tito dva v zásadních tématech dnešní doby dělají správně, nebo alespoň lépe než ti druzí. Mám na mysli masovou migraci, genderistický atak na rodinu a na přirozenou podstatu člověka, likvidaci národního státu evropeizací a globalizací, zelenou ideologii klimatického alarmismu atd. To jsou věci, o které dnes jde. Mimořádně nešťastné je, že Babiš nemá žádného vážného soupeře, žádného protihráče.

5. Naši nevítězové posledních parlamentních a prezidentských voleb jejich výsledek nepřijali, a tím permanentně destabilizují naši zemi. Vyvrcholením toho jsou Miliony chvilek, což je pokus o český Majdan a o velmi riskantní chaotizaci naší země. Z toho plynoucí rozhádanost a politické nepřátelství (až nenávist) neumožňují zabývat se vážnými věcmi. Mezi ně řadím:

– jak zabránit zelenání České republiky, když už zelená Evropa jako celek a zejména Německo? Toto téma získalo – poněkud nečekaně – v posledním roce novou kvalitu. Už to přestalo být výlučným tématem zelených extremistů a úplných naivistů;

– jak zvládnout zpomalení ekonomického růstu, ne-li recesi, která – podle nejrůznějších indicií – může v blízké době nastat? Víkendová zpráva, že vláda plánuje na příští rok zvýšení mandatorních výdajů o 7,3 %, i když je zřejmé, že budeme šťastni, když bude ekonomika růst alespoň o 2 %, je naprosto varovná. Které jiné výdaje státu budou snižovány?

– jak ubránit náš, v dnešní době děsivě poškozovaný vzdělávací systém. Ve své dnešní formě produkuje slabé, nedostatečně vzdělané budoucí generace;

– jakou obrannou strategii volit proti stálé rozpínavosti EU, resp. proti oslabování státnosti a suverenity České republiky? V pátek budu mluvit na konferenci v Římě na panelu nazvaném „Europe after the EP Elections“. Očekávám, že budu se svými názory – že je Evropská unie stejně špatná jako předtím – považován za naprostého extrémistu;

– jak transformovat naši zahraniční politiku, aby se stala skutečně českou zahraniční politikou. Dnešní debaty o soše maršála Koněva, o Kosovu či o Číně jsou jasným důkazem toho, že žádnou zahraniční politiku nemáme, resp. že se naše politika snaží zalíbit mocným tohoto světa, nikoli českým občanům. (Moje cesta do Číny).

To je sukus mého dnešního sdělení přátelům Golem Clubu.

Pravidelná úterní debata Golem Clubu, Golem Club, Praha, 17. září 2019.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.