Válka na Ukrajině nemá vojenské řešení. Musí skončit dohodou. Částečná mobilizace v Rusku je vnitroruský problém a protestům potenciálních odvedenců, o kterých dramaticky informují naše veřejnoprávní média, se nedivím. Nikomu se nemůže chtít z klidu normálního života jít bojovat. Proč ale toto rozhodnutí tak rozlítilo některé politiky, novináře a politické aktivisty? Bylo to proto, že si už mysleli, že válka končí totální prohrou Ruska a ono to nemusí být tak jednoduché. Ono se nakonec přece jenom ukáže, že se bude muset „jednat“. A to tito lidé za žádnou cenu nechtějí. Je to stále stejné.

Dnešní volby jistě budou velkým průzkumem nálad naší veřejnosti, ale budou jejich výsledky snadno interpretovatelné? Média uvádějí data o vítězích minulých komunálních voleb, kolik která strana získala starostů, atd. V drtivé většině obcí zvítězili „starostové“, dnes uvádění jako strana „STAN“. To však žádná skutečná politická strana není a nikdy být nemůže. Interpretaci si proto pro sebe může ukrást vlastně každý. Jako vedlejší téma by mne zajímalo, zda bylo chování občany placených veřejnoprávních médií volebně neutrální? Zdá se mi, že ne. Výběrem účastníků debat ovlivňovaly hodně.

Pro mne byl v devadesátých letech, po čtyřech desetiletích komunismu, který zcela rozvrátil naši ekonomiku, vyrovnaný státní rozpočet samozřejmostí, ale i povinností. Teď jsme v situaci 300 miliardových rozpočtových deficitů. Je to normální? Je to udržitelné? Nehrozí rozpočtový a inflační kolaps? Bude z čeho platit všechno to slibované „kompenzování“ inflace? Kompenzování je vždy na úkor někoho. To si uvědomme vždycky, když slyšíme či čteme jakoukoli žádost o další kompenzaci. Všechny mají svou pravdu, ale jejich součet pravdou není.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause