Václav Klaus: Poznámky z konferenční cesty na Maltu

Malta má předsednictví EU (nejmenší státu EU, který má jen necelého půl milionu obyvatel), a proto tam právě teď cestuje z EU kde kdo. Jen moje konference nemá s EU nic společného, ač na ní mluví i maltský ministerský předseda.

Na letišti ve Vídni se setkávám s rakouským vicekancléřem Mitterlehnerem a ministrem zahraničí Kurzem, kteří jedou na Maltu na zasedání EPP (European People´s Party), frakce Evropského parlamentu. (V průběhu svého pobytu jsem pochopil, že na Maltě byli ve stejnou dobu Juncker, Merkelová, Berlusconi a mnoho dalších.) Mysleli si nejdříve, že já tam jedu na stejnou akci jako oni – ale já tam už nepatřím. V tomto seskupení evropských lidovců není v současnosti už ani ODS. Je tam jistě ale KDU-ČSL a také „lidovecká“ TOP 09. Proto mne už potom ani tolik nepřekvapilo, že v letadle potkávám člověka, který neletěl z Prahy, ale ze své Vídně – Karla Schwarzenberga. Vidím delegaci ze Slovenska, prezidentku Litvy a zástupce dalších zemí evropského východu. Sedím v business class, rakouský vicekancléř a ministr zahraničí v běžné economy class. Už jsem na tyto lidi trochu zapomněl, ale tyto delegace jsem na vídeňském letišti zpozoroval až v okamžiku, kdy se kolem mne začaly „hemžit“ ustaraně, nevyspale a vyčerpaně se tvářící mladé dámy v tmavomodrých kostýmcích, tak se odlišující od běžných leteckých pasažérů. Ještě horší jsou ale mužští adjutanti.

Malta je díky svému předsednictví EU v tomto pololetí „pupek“ ne světa, ale Evropy. V letištním salonku po příletu potkávám i našeho ministra dopravy Ťoka, který tu má setkání ministrů dopravy EU.

V rakouských novinách, které jsem dostal v letadle, mne zaujalo, že jedna třetina žáků základních škol v Rakousku má němčinu jako cizí jazyk! To je děs dnešní multikulturní Evropy a masové migrace.

Začal jsem tím, že je Malta nejmenší stát EU, jak počtem obyvatel, tak rozlohou. Kdybychom z Malty udělali obdélník, bylo by to jen 15×20 kilometrů. Skládá se ze dvou ostrovů (největší se jmenuje Malta) a z neobydleného ostrůvku Comino (který je osídlen jen během turistické sezóny). Když jsem v letadle Malta Air dostal troje maltské noviny v angličtině, zaujal mne nadpis na titulní straně Times of Malta „Gozo Autonomy Dream“. Pochopil jsem, že druhý maltský ostrov Gozo (s 30 tisíci obyvatel a 67 km²) chce autonomii. To je přesně v duchu soudobého světa – minimalizovat státy, aby o to mocnější byly nadnárodní říše, impéria a unie.

Malta je jedním z nejhustěji obydlených států na světě. Často se na Maltě mluví o „overpopulation“. Zaujal mne rozsáhlý článek v Times of Malta, napsaný profesorem ekonomie na zdejší univerzitě, který protestuje proti developerským projektům, které vedou k „elitářské ghetoizaci“ země. To je pro mne nový pojem, ale užitečný. Musím se přiznat, že i u nás doma se „zdviženým obočím“ vnímám uzavřené, vysokým plotem obklíčené vilové osady. Implicitně se tomu bráním, nikdy bych tam nebydlel, ale slovo elitářská ghetoizace se mi moc líbí.

Malta – a zejména její dnešní politická reprezentace, která je anglicky labouristická, je vysoce „pokrokářská“ – je výrazně proeuovská (v referendu o členství v EU se však ve stejné době jako u nás kladně vyjádřilo jen 53 % voličů), promigrantská, politicky korektní a zelená (je tam i ministerstvo pro klimatické změny). Ve svém vystoupení ministerský předseda Malty Joseph Muscat se právě tím, že mají ministerstvo pro klimatické změny, velmi chlubil. Jeho ministr životního prostředí a klimatických změn Herrera ve svém projevu slovo klimatické změny nepřetržitě opakoval. Pozoruhodné je i to, že na miniaturní Maltě existuje ještě ministerstvo pro sustainable development (udržitelný rozvoj).

V této souvislosti musím uvést, že je Malta necelých 100 kilometrů od Sicílie a 300 kilometrů od Tunisu. Geologové říkají, že jsou Maltské ostrovy zbytkem dřívějšího suchozemského spojení mezi Afrikou a Evropou, které bylo asi před 11 tisíci lety přerušeno vzestupem mořské hladiny. Nevím, jak to souvisí s dnešním blouzněním o CO₂, globálním oteplováním a jím způsobeným vzestupem mořské hladiny (o 44 cm za celé 20. století) – že by naši předchůdci už tehdy masivně spalovali fosilní paliva a produkovali nadměrné množství CO₂? Nevím, ale nevypadá to tak.

Malta je hodně britská, vedle maltštiny (která se vyvinula z arabštiny) je oficiálním jazykem i angličtina. Konec konců Malta patřila od roku 1800 (předtím krátce Napoleonovi) až do vyhlášení nezávislosti v roce 1964 Velké Británii (teprve v roce 1975 se prohlásila nezávislou republikou). Na Maltě se jezdí vlevo, jako v Anglii. V den mého pobytu na Maltě se tam oslavoval Den svobody, moment, kdy z Malty odešel poslední britský voják – před 38 lety. Okupoval ji za 7000 let kde kdo, válčilo se o ni intenzivně i ve 2. světové válce. Podle některých odhadů na Maltu spadlo nejvíce bomb 2. světové války. Do hlavní maltské kulturní památky – katedrály svatého Pavla – dopadla uprostřed bohoslužby bomba, ale nevybuchla. Malťané to považují za zázrak, zlí jazykové tvrdí, že to byla sabotáž v plzeňské škodovce, místo střelného prachu tam prý byl jen písek. Nevím, ale my nutně potřebujeme z éry německé okupace nějaká naše hrdinství.

Malta je skalnatá, v létě tam vůbec neprší, podle údajů OSN je na vodu nejchudší zemí na světě. Ještě před několika desetiletími se voda dovážela z Itálie, teď dominuje úprava mořské vody. Je to zvláštní, mám asi smůlu, když jsem přiletěl na Maltu, pršelo. To sucho zde ale nezpůsobilo CO₂, to udělali Féničané, když ve 13. století před naším letopočtem začali likvidovat zdejší lesy.

Malta je v tomto ročním období zelenější, jasnější, rozkvetlejší než Čechy a Morava, ale – paradoxně – je tu právě teď chladněji než v téměř letní Praze. První dojem je, že je architektura trochu arabská, trochu mediteránní. Jídlo je úžasné, plody moře ve všech provedeních, ale i italské pasty všeho druhu.

Valletta, hlavní město, je krásná, starobylá, přátelská, se spoustou historických budov, na všech stranách člověk vidí moře. Uličky jsou přísně rovné a pravoúhlé – aby tam v létě bez jakékoli překážky mohl foukat osvěžující vítr.

Konference Institutu Borise Mintse se v kontextu tohoto místa převážně věnovala problému vody, sucha a desertifikace. Nejsou to moje témata, ale můj obecně ekonomický pohled tam byl velmi potřebný. Je hrozné, jak jsou poznatky obecné ekonomie v dnešním světě opomíjeny. Těžko se to shrnuje, dvě poznámky si ale nemohu odpustit:

- dominuje naprostá víra v ideu klimatických změn, v ničivou roli člověka v nich (jeden řečník mne upoutal výrokem, že zemědělství je nepřirozenou věcí! Rozumím, že mamuti ho sice neprovozovali, ale člověk musí. Výrok o nepřirozenosti zemědělství je absurdní, ale asi si toho výroku nikdo jiný než já nevšiml). Bez zpochybňování je přijímána víra v roli CO₂ jako spouštěcího mechanismu všech těchto procesů;

- dominuje i bezmezná víra v sílu a moc (a efektivnost) státu a nadstátních organizací a naprostá nedůvěra v racionalitu jednání člověka (jednotlivce) a v sílu „neviditelné ruky“ trhu. Blíží se to uvažování za komunismu. Naše zkušenost s komunismem už je zapomenuta a ztracena, v našich genech uložené vědomí o nevyhnutelném selhání státu a o nezbytnosti systémových změn tady prostě neexistuje. Na konferenci bylo jedním z hlavních slov „the tragedy of the commons“, což my ekonomové považujeme za významný pojem, ale vidíme jiné „tragedies“.

Řada účastníků konference mi sice za tyto mé připomínky děkovala, ale pro mnohé jsem extremista, který chce být za každou cenu proti.

Dvě turistické zajímavosti. Na Maltě jsou i „megalitické stavby předhistorické doby (à la anglický Stonehenge), ale zaujalo mne, že se na nich nikde neuvádí sebemenší odhad případné doby vzniku. Vypadá to, že je postavili nějací obři (nebo cestovatelé z jiných civilizací), nic lidského na nich nebylo. Žádné pocity z nich člověk nemá.

Bývalé hlavní město Mdina (ne Medina, i když je to asi totéž) je schováno do hradeb, které postavili Arabové. Starobylé městečko s úzkými uličkami, větrem (připomněl jsem si italskou Volterru a Viscontiho film Hvězdy Velkého vozu), na kopci, čistá architektura, prostě krása.

Krásná je celá Malta.