Určitě vyjádřím postoj nemalého množství lidí, když řeknu, že ve veřejném prostoru je naprosto neomluvitelně málo zastoupen smutek, autentické rozhořčení, nechápání, jak se něco takového mohlo dopustit, zoufalství z beznaděje, že člověk nemá šanci něco udělat, pocit bezmoci, že rozhodující světoví politici sice mluví, ale nekonají.

Tyto pocity jistě mají ti skutečně trpící, ti zmrzačení, ti umírající. Mají je i jejich nejbližší, ale ani ti nemají možnost situaci ovlivnit. Svět, nebo aspoň ten nás zajímající západní svět, s nímž se identifikujeme, čeká. Vydává sice silné výroky (ale většinou jen pro domácí publikum, neboli pro příští volby), ale nic k zastavení války nedělá.

Výmluva, že nic dělat nejde, není obhajitelná. Vypadá to spíše jako čekání na to, že to nějak samo dopadne, doplněné vírou těch čekajících, že agresor – když budeme na Ukrajinu posílat více a více zbraní – prohraje. Není tato hrůzná, ničivá, naprosto nepřijatelná a neospravedlnitelná, ale stále ještě jenom relativně „malá“ válka nezastavitelná hlavně proto, že je součástí něčeho daleko většího? Něčeho, co opravdu zastavitelné není?

Není součástí souboje o hegemonii v dnešním světě, jehož je východní, převážně ruským obyvatelstvem osídlená část Ukrajiny více méně náhodnou obětí? V minulém století byl souboj o hegemonii ve světě do značné míry poháněn ideologií, soubojem komunismu s kapitalismem (což je slovo, které dnes už mnozí vyslovují jen s ostychem), ale o tento souboj už dnes nejde. Dnes jde více o „pouhé“ hegemoniální zájmy. V historii to ani zdaleka není poprvé. Popsali to mnozí historikové, nedávno i můj dobrý známý, harvardský profesor Graham Allison, jehož kniha „Osudová past: Spojené státy versus Čína“ – s dovětkem „Thúkýdidovo poučení z dějin“, vyšla v roce 2018 i česky. Toto jeho „poučení“ z peloponéské války mezi rostoucími Athénami a dosavadním hegemonem Spartou má určitě co říci i dnešku.

Ve válkách není jen totální výhra a prohra. Je i vyjednávání a hledání kompromisu. A není-li k tomuto vyjednávání dostatek síly a odvahy, je – a být musí – alespoň úsilí o zastavení bojů, o příměří. Proč slovo příměří dosud zcela absentuje? Proč je vydáváno (a tím karikováno) za appeasement, za něco apriorně špatného? Proč je Churchillův silný výrok vůči Hitlerovi tak lehkovážně aplikován i dnešním světě? Často cituji Stefana Zweiga. Hodí se to i teď: „Ti, kteří nejzuřivěji uhání do války, jsou dezertéry před vlastní zodpovědností, ne hrdinové z pocitu povinnosti“ (z jeho Netrpělivosti srdce).

Vím, že si stejné otázky před osmi, devíti desetiletími kladly generace mých rodičů a prarodičů také, ale neměli bychom se na chvíli zastavit a s vážným přemýšlením se ptát, zda jsme dnes ve stejné situaci?

Nedovedl jsem si – stejně jako Zweig – představit, že bych se mohl dožít chvíle, kdy bude nabíjení děl a výstřely z jejich hlavní znovu nejčastějším mediálním obrázkem, který je ukazován na všech televizních kanálech vlastně nepřetržitě. Dá se to nějak zastavit? Jsem přesvědčen, že to zastaveno být musí.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause