Zcela neoprávněné stěžování si dovolenkářů na Rhodosu, že museli na jeho jedné malé části utíkat před ohněm, že museli nouzově přespat, že cestovní kanceláře nemají připravené náhradní ubytování a okamžitě přistavená evakuační letadla, a že je to hlavně proto, že se o ně náš „pečovatelský“ stát (to je v anglosaské ekonomické literatuře standardní pojem) dostatečně nestará. To ve své úterní glose velmi trefně komentoval kolega Strejček.

Nárokovost a nepokora těchto lidí, resp. té jejich části, která tak ráda mluví do médií (i média je ráda vyslyší), nemá mezí. Vyslal je na Rhodos stát, nebo tam jeli na základě svého rozhodnutí? Nebylo to od nich riziko? Zejména, když jeli s malými dětmi? Neměly si děti spíše zůstat hrát doma? Že si tyto otázky nekladou i jinak moudří lidé, je pro mne důkazem vítězství dovolenkářské mentality nad racionálním uvažováním.

Bezvýchodnost situace na Ukrajině je do očí bijící a nezájem ukončit válku je k uzoufání. „Válečníci“ peskují „chcimíry“. Něco dělat se mohlo a mělo už dávno. Při hledání jednoho citátu ve své knize o globálním oteplování z roku 2017 jsem náhodou narazil na tyto věty: „Krize na Ukrajině byla způsobena naprostým selháním Ukrajiny v ničem nenahraditelném transformačním úkolu … Toto selhání bylo Západem využito k vyvolání nebezpečného a nás všechny ohrožujícího konfliktu s Ruskem. Mluvím o konfliktu Západu s Ruskem. Ukrajina je v něm pouze prostředkem a záminkou.“ To jsou má slova z roku 2017. Proč se k jednání nevyužilo období 2014-2022?