Špidla je prostě Špidlou. Na závěr sice sám zavtipkuje tím, že připomene svůj slavný výrok „zdroje jsou“, ale to, že se odvažuje tohoto výroku i stále držet, je výraz naprostého míjení se s realitou. Říká-li, že „vláda nemusí šetřit ani na lidech, ani na investicích“, pak snad – ostatně jako socialisté vždycky – žije na jiné galaxii. Říkám záměrně galaxii, ne planetě. Planety jsou docela blízko.

Tentokrát jsou peníze, vlastně zdroje, ne u nás, ale v EU. Proto by si naše vláda měla říci „o další peníze z unijního Fondu obnovy“. Špidla neví, že Evropská unie, resp. Evropská komise žádné peníze nemá, že si je musí vypůjčit a že toto vypůjčování bude dalším zdrojem inflace v celé Evropě. Vypůjčovat si prý máme, protože „reálnou hodnotu půjčky nám současná inflace pomáhá rovnou i splácet“. To je úžasné socanské uvažování. To je výzva k roztáčení velmi riskantních inflačních spirál. Špidla ví, že „lidi drtí současná inflace“, on ji však chce dále zvětšovat. A nedodává, že naším největším roztáčečem inflace byla v minulé vládě jeho stranická kolegyně Maláčová. Dodat by to měl, když je takový starostlivý.

Zmínil jsem i hlavního roztáčeče inflace v Evropě a v eurozóně Maria Draghiho, dnešního stále ještě italského premiéra, bývalého guvernéra Evropské centrální banky a předtím bankéře v Goldman Sachs. Ten před deseti lety proslul prohlášením, že jeho „Evropská centrální banka udělá všechno, co bude nezbytné, aby zachránila euro“, ať to stojí, co to stojí. (Dnešní guvernérka Lagardeová v těchto postojích více než důstojně pokračuje.)

Draghiho měnová politika – nulové nebo dokonce záporné úrokové sazby a rozsáhlý nákup státních dluhopisů – způsobila dnešní inflaci, v eurozóně i u nás. Italové si z něj přesto udělali premiéra, takového nestranického, úředníka. Teď jim, nejzadluženější zemi Evropy po Řecku, dal políček. Nebyla-li jeho demise z osobních či zdravotních důvodů, pak tím řekl, že už u toho „italského hospodaření“ být nechce. Jsem zvědav, jak to Itálie vyřeší. Navíc tam mají sucho a v řece Pád mizí voda. Máme se na co těšit.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause