Dovolím si navázat na své nedávné vystoupení před Obecním domem v Den české státnosti 28. října 2020. V tento den jsme si připomínali klíčové „Muže 28. října“, tedy ty, kteří v tomto zásadním momentu našich moderních dějin uměli rozhodně a pragmaticky jednat, a tím přispěli k pokojnému vzniku Československé republiky. Sám Antonín Švehla později řekl: „Měli jsme všichni jedinou myšlenku: klid, aby nebylo krveprolití“.

Antonín Švehla byl nejenom jedním z mužů 28. října. Byl – vedle Masaryka a Beneše – nejvýraznějším československým politikem první dekády existence našeho novodobého státu. Byl třikrát ministrem vnitra a třikrát předsedou vlády. Praktické budování našeho suverénního státu a naší demokracie bylo osou a smyslem jeho práce.

Těšil se důvěře a autoritě jak ve vládě, tak u politické opozice, a konec konců i u prezidenta Masaryka, ač spolu v mnohém nesouhlasili. Švehla byl „člověkem práce“, s pražským intelektuálským prostředím nikdy nesrostl, patřil spíše do svého hostivařského statku než – v dnešní terminologii – do „pražské kavárny“. Neupozornil na sebe žádnými teoretickými pracemi či výraznými projevy, které by další generace s obdivem studovaly. Snažil se vystupovat nenápadně. Byl to ve své podstatě „hostivařský sedlák“ – v tom nejlepším slova smyslu, co toto slovo obnáší.

Jeho největší silou bylo, že uměl jednat s lidmi, že byl rozeným organizátorem a vyjednávačem, a že věděl, že právě to praktická politika nejvíce potřebuje. Říkával, že „spravovat stát je také řemeslo“. Znal hodnotu svobody a suverenity, a proto by z dnešního omezování svobody a občanských práv pod heslem covidu a kovidismu nemohl mít radost. Kéž bychom dnes měli takové politiky.

V prosinci roku 2003 jsem jako prezident republiky v předmluvě knihy „Antonín Švehla a Hostivař“ napsal, že Antonín Švehla odmítal „prázdné politikaření a bezobsažné mentorování“, že „odmítal elitářství a nároky samozvaných osobností bez politického mandátu“ a že byl příkladem „nepatetické každodenní pracovitosti a klidného a neokázalého sebevědomí a vynalézavosti“. Předmluvu jsem uzavřel slovy: „Antonín Švehla byl velký státník. Byl jedním z mála, které tato země kdy měla“. Význam jeho činů a postojů je dnes asi ještě větší, než jak se mi to zdálo, když jsem u této busty hovořil prvně.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.