Přijaté reformy významným způsobem nejenže narušily administrativně infrastrukturní systém sociálního zabezpečení, což lze velmi dobře dokumentovat na paralyzování činnosti Úřadu práce, ale zároveň významným způsobem zhoršily materiální podmínky lidí ve špatné sociální situaci.

Tyto skutečnosti lze dokumentovat na mnoha příkladech. Přímo učebnicovým příkladem ničení administrativně infrastrukturního systému, s materiálními dopady na jednotlivé občany se zdravotním postižením, je zrušení institutu osoba zdravotně znevýhodněná. Koalice, ve snaze naplnit základní heslo: ušetřit teď a okamžitě nějakou korunu, významným způsobem narušila systém, který dokázal zaměstnat několik desítek tisíc lidí s lehčím zdravotním postižením a zároveň jim zajišťoval základní materiální podmínky jejich života. Tvůrci reformy se řídili parafrází na ono známé filmové rčení „ Úkol zněl jasně, nikdo nesmí projít“ heslem „ Úkol zněl jasně, uspořit musíme za každou cenu“. Co se ve skutečnosti stalo. Stát zrušením podpory maximálně 8000 korun na jednoho zaměstnance zdravotně znevýhodněného zapříčinil, že tito zaměstnanci, i když s nižší produktivitou práce, jsou postupně propouštěni. Pokud zákon nebude změněn, budou do 31. 12. 2013 propuštěni všichni. V krátkodobém horizontu možná došlo k malé finanční úspoře, i když i o tom pochybuji.

Ponechat tyto lidi vlastnímu osudu je nejen neekonomické, ale také barbarské. Neekonomické je to proto, že tito lidé po ztrátě zaměstnání budou odkázáni na dávky hmotné nouze, takže stát bude na ně nucen doplácet. Dále je třeba započítat ztrátu zdravotního a sociálního pojištění jak od zaměstnavatele, tak také přímo od samotných zaměstnanců. Takže nula od nuly pojde, ale státní rozpočet na položce „podpora zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných“ krátkodobě ušetří. Negativní důsledky tohoto opatření však nejsou pouze v rovině finanční, ale jsou především v rovině lidské. Velké množství zdravotně znevýhodněných lidí jsou hrdi na svou práci, cítí se užitečnými a vlastně žijí normální život jako ostatní lidé. Ráno vstanou, jdou do práce a mají stejné či podobné starosti jako většina z nás. Stát svým administrativním rozhodnutím uvedl tyto lidi do obrovské nejistoty, zmatku, do situace, ve které se velmi těžko orientují. Neumí využít všechny možnosti sociálního systému a tak často končí velmi špatně. Považuji to za nepřijatelné. Je potřeba si uvědomit, že tito lidé nejsou neproduktivními zaměstnanci. Jsou to lidé, kteří musí být na pracovišti vedeni, ale svému zaměstnavateli se vyplatí. Takže i z hlediska národohospodářského, pokud pomineme etické dopady, je zrušení podpory zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných příliš velkým luxusem. Je to mrhání pracovním potenciálem této země.

Dalším příkladem zcela nepromyšleného opatření v rámci sociální reformy je zpřísnění podmínek pro přiznávání invalidních důchodů. V posledních třech letech, změnou zákonných předpisů dochází k výraznému poklesu příjemců invalidních důchodů. Z hlediska účtu důchodového pojištění je to nepochybně vítaný krok, který snižuje výdaje v této oblasti. Problém je však v aplikaci tohoto opatření a vůbec v systému přiznávání invalidních důchodů. V civilizovaném světě systém funguje tak, že v situaci, kdy občan, vlivem nemoci, úrazu a podobně nemůže pracovat na svém pracovišti, jsou provedena mnohá opatření jak jej navrátit do pracovní aktivity. Takový člověk je rehabilitován, je mu poskytnuta rekvalifikace, nabídnuto vhodné zaměstnání, provedena úprava pracoviště, bydlení, případně zajištění dopravy. Po celou dobu přípravy na „novou existenci“ je materiálně zajištěn z veřejného pojišťovacího systému. Odborně se tomu říká koordinovaná rehabilitace. Teprve, pokud všechna tato opatření neumožní, aby takový člověk mohl pracovat, tak je mu poskytnut invalidní důchod. Naše současnost je zcela opačná. Po nemoci či úrazu je zpravidla poskytnut invalidní důchod, aniž by se takovému člověku někdo věnoval. Takže záleží na schopnostech takového jedince, zda si najde sám zaměstnání. Pokud se mu to podaří, dostane se před zásadní volbu. „Půjdu pracovat a okamžitě ztratím invalidní důchod. Když neuspěju, co bude potom?“ Tito lidé se pak zpravidla uplatní v šedé ekonomice, a tudíž podvádějí, anebo, což je ještě horší, rezignují na všechno a přežívají s invalidním důchodem. Nemají však jistotu ani tohoto přežívání. Stát může kdykoliv provést kontrolu zdravotního stavu a odebrat invalidní důchod. Takže ze dne na den se takový člověk dostává do existenčních problémů.