Nález Ústavního soudu z trochu jiného pohledu. Více politického než právního. Je s podivem, že soud rozmetal něco, co bez větších problémů funguje. Účast ve volbách do Sněmovny je vysoká, tudíž legitimita zvolených poslanců nezpochybnitelná. To o většině dalších volených zástupců lidu říci nelze (s výjimkou prezidenta republiky a některých zastupitelstev, spíše v menších obcích). Volič - tedy nejvyšší suverén - dává najevo, že volbu do Sněmovny bere vážně, věří v její význam a vkládá do volených zástupců většinově svou důvěru. Oceňuje mimo jiné její transparentnost. O jeho hlas se uchází jasně definované strany či hnutí, oslovují jej rozdílnými programy a jimi zvolenou formou komunikace. Volič má proto představu, co od nich může v případě volebního úspěchu očekávat. 

U volebních slepenců zvaných koalice je to složitější. Jejich program je už předem kompromisem a konkrétním otázkám, na němž se koaliční subjekty neshodnou, se raději úplně vyhne. Jejich transparentnost je tedy notně zatemněná, a spíše než předložit voliči jasná stanoviska se koalice soustředí na zatemnění rozporů a neshod. Prostě nehraje s voličem čistou hru, v domnění, že volič je trochu hloupý a její manévr neprokoukne. 

Koalice, hlásící se o své místo na slunci voličské přízně, jsou toho důkazem. Pirátští odredovaní neomarxisté spolu s břichatými strýci z vesnic jsou asi současným nejbizarnějším spojením. Konkuruje jim čerstvé manželství sociálních demokratů, tedy historické strany lidí spíše méně honorované práce, s Zelenými fanatiky, pro které je člověk nepřítelem planety a všeho na ní. I když takové sepjetí v jádru stále ještě dosti euroskeptické ODS s topkařskými eurofanatiky pod dozorem lidovců, kteří prostě chtějí být při tom, také zrovna neoplývá programovou čistotou. 

Nález Ústavního soudu. odstraňující vyšší klauzuli pro koalice pro vstup do sněmovny, tuto programovou nečistotu preferuje, ba dokonce podporuje. Není přitom vůbec jasné proč. Právní důvody neexistují, maximálně lze spekulovat o tom, že ústavní soudci některým z uvedených koalic fandí. Ale tak to určitě není. Nebo? 

V zájmu voliče takový krok rozhodně není, ale zájmu zmíněných koalujících stran vyhovuje náramně. A vyhovuje i zájmům ústavních soudců, protože ti rozhodli na základě podání senátorů. A budou to právě oni - nebo alespoň někteří z nich - kteří budou časem rozhodovat o jejich setrvání či nesetrvání v taláru ústavního soudce. 

Další podivností je, že se do volebního zákona do Sněmovny montuje Senát, jehož členové mají se svými volbami velký problém. Voliči volby do horní komory většinově ignorují a tím vyjadřují svůj vztah k této instituci. V řadě senátních obvodů tak rozhoduje, který z kandidátů má v místě nejširší příbuzenstvo, okruh známých, spolužáků a jejich známých, které dokáže ve správný čas aktivovat. O co slabší legitimitou senátoři oplývají, o to arogantněji se pouští věcí, v nichž by jim slušela spíše zdrženlivost. 

Být v Poslanecké sněmovně vracel bych teď úder. Například bych navrhl změnu volebního zákona, podle níž by mandát senátora vznikl pouze v případě, že by se voleb v daném obvodě zúčastnila alespoň polovina počtu voličů do Poslanecké sněmovny. Výsledkem by bylo, že po dvou řádných volbách by byl Senát neusnášeníschopní a mohla by začít vážná debata o budoucnosti horní komory a o volbách do ní. Ta by byla, na rozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny, více než potřebná. 

JUDr. Václav Musílek

Institut svobody a demokracie