Nemocný rabín dostal, po složité operaci, od členů své komunity velkou kytici květin s přáním rychlého uzdravení. Text přání zněl následovně: "Drahý rabi, celá naše obec Vám přeje rychlé uzdravení v poměru hlasů 212 pro, 74 proti." A takhle je to v židovské komunitě se vším: „co žid, to názor" a není divu, že se říká, „aby se dva židé nepohádali, potřebují tři synagógy".

Krátký text „Zákona o židovském státě", který 19. července schválil izraelský parlament, obsahoval i hodně kontroverzní ustanovení o nadřazení práv židů nad ostatními obyvateli Izraele, nebo jinak, nový zákon nezaručuje rovná práva všem občanům Izraele. Toto stavení vyvolalo značné tenze a spory jak mezi židy samotnými, tak i mezi židy a Araby, židy a Drúzi. Klasicky vyvolalo i vlnu kritiky ze stran zemí EU. Určitě na tento paragraf nejsem hrdý, ale podívejme se do nejvýznamnější evropské země, SRN, jak se dodržuje rovnost tam! Sice v ústavě zapsána je, ale otázka zní. „nezůstává jen na papíře"?

Jsou si rovni sami Němci mezi sebou? Začněme postavením bývalých Východních Němců. „Program vyrovnání obou částí Německa" skončil vzájemným roztrpčením výčitkami obou stran. Západní Němci si myslí, že Východním pomáhali až moc a Východní zase, že jim Západ sice pomohl, ale zcela nedostatečně. Studie německého institutu Ifo ukazuje, že se mezera mezi ekonomikami bývalého západního a východního Německa nijak významně nesnížila a nic nenasvědčuje tomu, že by se daný stav v budoucnosti měl nějak radikálně měnit. Není divu, že v podvědomí Východních Němců je zapsáno, že i po sjednocení Německa zůstali občany druhé kategorie. A co teprve postavení Turků v Německu? O jaké kategorii občanů chcete mluvit? Zřejmě se cítí jako třetířadí občané, což by vysvětlovalo proč šedesát tři procent Turků žijících v Německu hlasovalo pro posílení pravomocí prezidenta Erdogana a další islamizaci Turecka. Vysoká podpora Ergodana přišla i od rodilých německých Turků, kteří podle všech „poučkových" pravidel měli být přesvědčeni vlastními životními zkušenostmi o výhodách sekularismu a parlamentní demokracie. V SRN se nepodařila integrace ani Východních Němců, natož Turků. Němečtí Turci za radostného pokřiku „Allah akbar!" volili vůdce, který jim slíbil více islámu a méně demokracie. Jedním z velkých obdivovatelů a podporovatelů Ergodana byl i německý reprezentant v kopané Mesut Özil. Vida jejich společnou fotografii, ptalo se rozhořčené veřejné mínění, za koho vlastně Mesut Özil „kope"? Za Němce, či Turky s jasným podtextem: „ten tureckej bastard od nás dostal takovou příležitost a takhle se nám odvděčuje". Zkrátka a dobře, Turek zůstane v německých očích vždy jen Turek, který by měl Němcům, za svoji šanci žít a pracovat u nich, projevovat nehynoucí vděk.

Stejný postoj jako mají Němci k Turkům, mají Francouzi, Holanďané, Belgičané a další k obyvatelům svých bývalých kolonií, žijících na jejich území. Všude jsou chápáni jako obyvatelé II. kategorie a většina je zaměstnávána v podřadných a špatně placených zaměstnání, které občané I. kategorie odmítají vykonávat.

Sečteno a a podtrženo, nijak nejsem hrdý na to, že v izraelském „Základním zákoně" není zapsána „rovnoprávnost všech občanů", ale na druhé straně, skutečnost, že jsou v ústavách západních zemí zapsány, nijak nezaručuje jejich dodržování a naplňování. Rovnost občanů před zákonem zůstává v euroatlantickém prostoru jen a pouze na papíře, a každý stát upřednostňuje své majoritní obyvatelstvo, před minoritami. Uchází-li si o dobře placené místo člen majority a minority, většinou jej získá příslušník majority. Jedná se o stejný „apartheid", jen skrytý. Nemyslím si proto, že by nás EU mělo nějak zvlášť kárat a poučovat. Ať už se mnou laskavý čtenář souhlasí či ne, může se těšit pravdivostí Senekova výroku: „impares nascimur, pares morimur" („nerovní se rodíme, rovni umíráme").

Vít Klíma

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.