1) Jan Zahradil dobře odhadl svoje místo. Kandidovat na “jedničku” ve straně by jistě nebyl šťastný nápad – jednak by zbytečně tříštil hlasy a dál drobil vnitrostranické frakce, protože je poměrně výraznou, vyhraněnou osobností, nikoliv typem všeobjímajícího “stmelovače”. A jednak by neměl asi mnoho šancí jako “jednička” uspět. Je poslední léta trochu stranou v bruselském závětří a zároveň je jasně spojován s celou historií ODS – a její členové vědí, že po historickém debaklu musí přijít tomu úměrná historická změna, jinak nemají šanci. Takže na kongresu budou volit leadera, představujícího změnu, nikoliv kontinuitu. Pozice 1. místopředsedy je však jiná – je to sparring-partner, který leadera nejen podporuje, ale taky vyvažuje a doplňuje. A tady mohou být ty Zahradilovy vlastnosti, které by jej při kandidatuře na předsedu tížily, naopak výhodou.

2) Zahradil představuje kontinuitu v ODS. Je ve straně od jejích počátků, zná osobně její klíčové členy i frakce, aniž by však na něm nějak výrazně ulpěly šmouhy zákulisních “kmotrovských” pletich. To může být pro novopečeného straníka Fialu užitečnou devizou. Jednak bude potřebovat silného průvodce v bludišti letitých vnitrostranických vztahů a jednak by tandem Fiala-Zahradil mohl být přijatelný pro tu část základny, které nesedí Fialovo rychlopečené stranictví. Psychologický efekt by se dal shrnout do sloganu “Ano, Fiala bude tou nadějnou změnou, Zahradil zase jistotou, že pořád ještě bavíme o ODSce”.

3) Zahradil je “klausovec”. Sice ne tak docela, ale alespoň tak vypadá. To je jeho třetí a nejdůležitější přínos. O čem je řeč:

V ODS stále hraje velkou a nezanedbatelnou roli “efekt Klaus”. Otec-zakladatel má stále velký počet vnitřních sympatizantů, kteří nostalgicky vzpomínají na jeho éru, kdy byla strana na výsluní, s jeho osobou si spojují volební úspěch a ještě donedávna tajně doufali, že se do partaje vrátí. Když  dal před loňskými volbami podporou Jany Bobošíkové i těm největším naivkům na srozuměnou přesný opak, potom část jeho obdivovatelů přemítala, zda naslouchat těm hlasům, že Klaus definitivně zradil ODS, nebo těm hlasům, že Klaus je pevný a naopak ODS zradila jeho ideje. Klaus začal “zvažovat, přemýšlet a uvažovat” o účasti ve volbách v novém politickém dresu, tím jednak ODS o něco srazil volební výsledek a jednak svými náznaky leptal stranickou jednotu zevnitř. Jan Zahradil v tomto období dal veřejně najevo svou loajalitu značce ODS podporou jejího vedení v citlivé předvolební době, což nelze než nazvat jasným charakterním postojem. Toto jednání kontrastovalo zejména s těmi, kteří se nechali nalákat a ze strany skutečně vystoupili a poté zůstali v meziprostoru, protože Klaus si vše rozmyslel a žádný projekt “Nová pravice” se nekonal.

Zároveň byl Jan Zahradil řazen do proklausovského křídla. Před rokem vysílal signály, že by Václav Klaus mohl za ODS kandidovat do Europarlamentu, jeho euroskepticismus se nápadně podobá tomu Klausovu a i tak trochu klausovsky “hranatým” stylem jednání bez ohledu na diplomacii od něj není daleko.

Takže vybalancováním loajality k ODS a zároveň rozumnou “proklausovskou image” se se Zahradilem mohou vitrostraničtí “klausovci” identifikovat jako s kompromisním představitelem jejich křídla (když už Klause ve straně mít nemohou). Což může být pro Petra Fialu opět cenná deviza, která přimyká tuto skupinu zpět do strany, místo aby vylétávala někam jinam.

Otázkou na závěr však není, zda se Jan Zahradil stane dvojkou, ale zda se Petr Fiala vůbec stane jedničkou.