V rámci vyjednávání o statutu budoucího jednotného Německa ubezpečil tehdejší ministr zahraničních věcí USA Baker Michaila Gorbačova, že se NATO ‚ani o píď nerozšíří na východ‘. Toto ujištění se po konzultaci se spolkovým kancléřem Kohlem vztahovalo i na území tehdejší NDR, které mělo podle těchto příslibů i po sjednocení zůstat jako teritorium „out of the NATO“. Problém byl pouze v tom, že Gorbačov ve své  naivní důvěřivosti netrval na písemné smlouvě, ale věřil verbálnímu ujištění Bakera i Kohla.

Dostupné prameny naznačují, že tento modus mysleli oba dva politici - americký i německý – vážně. Avšak záhy poté zahájil prezident Bush snahy o desinterpretaci této ústní dohody. Dnes, když se na to během ukrajinské krize a krymské kauzy odvolával prezident Putin, odpověděla zglajchšaltovaná masmédia v tom smyslu, že se nejednalo o písemnou smlouvu a tedy o závaznou formu dohody.

Vývoj celkové situace po roku 1990 jasně dokázal, že transatlantickou expanzi nebrzdí ani psané slovo (viz osud mezinárodního práva), takže otázkou - byť pouze hypotetickou - zůstává: bylo by všechno jinak, kdyby Baker tehdy v Moskvě něco podepsal?

Se vší pravděpodobností nikoliv, neboť NATO dostalo nejlepšího spojence, jakého si mohlo představit: Evropskou unii. Její formální i neformální propojení se Severoatlantickou aliancí (viz Lisabonská smlouva, Hlava V: Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice) umožňuje rozšíření atlantické vojenské přítomnosti i v těch regionech Evropy, které se doposud nachází mimo smluvní prostor NATO. EU v té podobě, jak ji koncipuje Lisabonská smlouva (LS), je jedním z úhelných kamenů globální strategie USA. Tato strategie je zaměřená na udržení politického vlivu a vojenské dominance ve světě.

Mono-polární model světa byl poprvé koncipován v Projektu Nového světového pořádku (viz projev G. Bushe seniora před Kongresem dne 11. 9. 1990; o skutečném významu jeho slov nás poučil další vývoj) a následně v Projektu nového amerického století, který vznikl v roce 1997 a pod tímto názvem byl ukončen roku 2006. O tři roky později však vznikla myšlenková fabrika Foreigen Policy Initiative, která stále navrhuje, jak zachránit americký unilateralizmus. 

Prolog NATO

V první fázi rozšiřování NATO do střední (Česko, Slovensko, Maďarsko), severo (Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko) a jihovýchodní (Bulharsko, Rumunsko, Albánie, Chorvatsko) Evropy argumentovali jeho organizátoři zajištěním stability a demokracie v postkomunistickém prostoru. Tyto aktivity prý v žádném případě neohrožují Rusko, ba naopak: údajně jsou v jeho zájmu. Průběžným elementem amerického „Drang nach Osten“, jehož strategickým cílem je zjevně snaha o obklíčení Ruské federace (RF), byl plán rozmístění tzv. protiraketového štítu v nových východních „provinciích“. Snad ani ti nejnaivnější mezi námi nebrali vážně tvrzení, že se jedná o ochranu spojenců před raketami Iránu, Severní Koreje a dalších „darebáckých států“. A poslední vyvrcholení snah proniknout do bezprostřední blízkosti ruských hranic představuje hnědo-oranžový puč na Ukrajině.

Neúplná chronologie strategické metamorfózy NATO

NATO (Organizace Severoatlantické smlouvy), které sídlí v Bruselu, vzniklo v roce 1949, tedy šest let před vznikem Varšavské smlouvy (Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci). A slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“

V roce 1991 byla založena tzv. Kooperační rada pro spolupráci s nečlenskými zeměmi. O rok později byla deklarována připravenost k nasazení vojsk mimo území členských států aliance. Tehdy ještě, tak byla alespoň veřejnost ujištěna, pouze s mandátem Rady bezpečnosti OSN nebo tehdejší OBSE.

V lednu 1994 bylo v Bruselu rozhodnuto o vojensko-politické a bezpečnostní spolupráci s východoevropskými členy Kooperační rady. Zároveň byla otevřena perspektiva přístupu k alianci. Součástí této spolupráce byly mimo jiné i společné vojenské manévry a účast východních sil v Jugoslávii, mimo jiné v rámci tzv. Stabilisation Forces (SFOR).

V lednu 1995 došlo k integraci 50 tisíc vojáků Bundeswehru na území bývalé NDR do vojenských struktur NATO (připomeňme jednání Bakera a Kohla v Moskvě v roce 1990).

Od roku 1996 dostává vývoj Severoatlantického paktu novou dynamiku. V červnu je představen nový koncept pod názvem Combinet Joint Task Force (CJTF). Jeho podstatou je vytvoření multinacionální speciální jednotky složené z různých, vzájemně koordinovaných druhů zbraní, s možností nasazení v Evropě i ve světě.

O rok později (květen 1997) došlo v Paříži k události, která na první pohled vybočila ze započatého trendu; ke Smlouvě o partnerství mezi NATO a Ruskou federací. Proč k tomuto aktu došlo, by bylo tématem samostatné úvahy resp. Analýzy. Faktem zůstává, že tím byl směrem k Moskvě vyslán politický signál, který v kontextu dalšího vývoje, zejména roku 1999, nelze interpretovat jinak než jako pokus o « ukolébání před výbuchem ». Z hlediska rozšiřování NATO na východ se jednalo o stejný precedens, jako mělo napadení Jugoslávie o tři roky později pro mezinárodní právo. V červenci onoho roku bylo totiž nabídnuto členství v alianci Polsku, Česku a Maďarsku.

Čímž se dostáváme k „osudovému“ roku 1999. Leteckou válku proti Jugoslávii na podporu kosovsko-albánské falangy snad není třeba rozebírat. Podstatné ale je, že ji doprovázel politický akt, který zcela jasně konstituoval postavení NATO nikoliv mimo mezinárodní právo, ale nad něj. Dne 24. dubna, symbolicky ve Washingtonu, bylo oficiálně posvěceno to, co se prakticky událo již v Jugoslávii: nový strategický koncept, podle kterého je NATO „povoláno“ bez mandátu OSN vojensky zasáhnout kdykoliv a kdekoliv, a to i preventivně („Out-of-Defence“). Tato strategie vešla ve známost pod označením „Out-of-Area“. Srozumitelnější signál Rusku, Číně a celému světu, kdo je jeho pánem, nemohl být dán.

A last, but not least – i naše zemička se zapsala do transatlantických análů míst konání schůzek, které postavily veškeré mezinárodně-právní, a tedy civilizační, usilování předků na hlavu. Na vrcholné schůzce v Praze (listopad 2002) bylo rozhodnuto o vytvoření Jednotky rychlé reakce (NATO Response Force / NRF), složené z pozemních, vzdušných a námořních sil (v roce 2006 o síle 25 000 mužů), připravené k nasazení – za podmínek stanovených v roce 1999 – tedy: kdekoliv ve světě. 

Co z toho vyplývá?

1. Nejpozději od roku 1999, kdy bylo rozhodnuto – tehdy ještě přes zásadní odpor Francie – o nové strategické doktríně Severoatlantického paktu, není NATO obranný spolek, ale nejefektivnější privatizační armáda v dějinách lidstva, která dobývá země a zároveň provádí řízenou vojenskou demolici suverénních států takovým způsobem, aby byly připraveny na následující ekonomickou invazi „zahraničních investorů“. Prvním masívním precedentem, dokonce na evropské půdě, byla v témže roce Jugoslávie resp. Kosovo.

2. Tato ničivá loupežná tažení ve službách nadnárodních finančních a ekonomických kartelů jsou financovaná z prostředků daňových poplatníků, tedy nás občanů, kteří jsou zároveň vystaveni narůstajícímu sociálnímu úpadku.

3. NATO se od roku 1999 definitivně „osvobodilo“ nejen od přítěže morálních principů, na kterých údajně západní civilizace stojí, ale zničilo i moderní civilizační konsens v podobě mezinárodního práva, které vneslo do vztahů mezi státy a národy něco jako „pravidla provozu“. NATO se vymklo jakékoliv národní a mezinárodní kontrole, samo sebe postavilo do role žalobníka, soudce a exekutora. Postihnuta může být kterákoliv země, která nemá efektivní vojenské a hospodářské prostředky na to, aby útočníkovi při obraně své suverenity přivodila takové ztráty, které by „humanitární interventy“ od akce odradily. Občan neví kde, ani podle jakých pravidel, je o vojenských akcích rozhodováno. Parlamenty jsou „vyřazeny z provozu“. Internacionální právo zničeno a OSN se stalo cirkusovou kulisou. Transparentní jsou pouze výsledky severoatlantických „humanitárních misí“ – tedy tisíce mrtvých a zmrzačených lidí, zničené národní ekonomiky, chaos a zoufalství.

4. Nejspektakulárnější a zřejmě i nejdrastičtější příklady transatlantické starosti o lidská práva, ponecháme-li stranou Afghanistán (v Iráku se oficiálně neangažovalo NATO, ale „koalice ochotných“), představují Jugoslávie a Libye. Stručně řečeno: intervence na základě vylhaných důvodů, masívní a systematická manipulace veřejného mínění, zničení infrastruktury a průmyslu s cílem politické a ekonomické usurpace. To vše za asistence domácí „páté kolony“, složené z „politického“ a „militantního“ křídla. „Prozápadní“ lokajové do státních funkcí, ozbrojená mafie, islamistický džihád nebo staronoví neonacisté na pozemní frontu. Soukromé bezpečnostní firmy a zahraniční žoldáci patří k severoatlantickým „humanitárním misím“ zrovna jako jejich spolufinancování prostřednictvím ukradených peněz napadeného státu („zmrazená konta diktátorského režimu“). To vše za štědrého sponzoringu brutálních feudálních arabských šejků, vládců zemí, ve kterých byl a je stav lidských práv (politických / občanských, náboženských komunit nebo žen, o sociálních ani nemluvě!) o mnoho horší než v zemi, která se stala obětí vojenské „demokratizace“. Na Ukrajině se NATO a EU spojili s neofašistickými silami, které jednají zcela otevřeně a svůj postoj se ani nepokouší nějakým způsobem zakrývat.

Prolog EU

„ … i podle mytologie byla Evropa, jejíž jméno navždy připomíná název světadílu, unesena…“

Evropská unie je podle smluv z Maastrichtu, Amsterodamu (Maastricht I / II) a Lisabonu (LS) etatisticky koncipovaná nadnárodní instituce na kvazi ústavním základu. Členské státy jsou zavázány – bez ohledu na podobu a složení jednotlivých národních vlád – k praktikování jednodimenzionálního ekonomického modelu. Tento model - s možností sankcí v případech prohřešků proti němu - problematicky nazývaný neoliberální, však není „tržní“, ani liberální a už vůbec ne sociální. Současná EU je centrálně organizovaná a smluvně zaručená dominance nadnárodních finančních a hospodářských kartelů nad národními státy a jejich demokratickými institucemi. Jestliže LS zavazuje její signatáře k praktikování toho, co nazývá ‚otevřeným tržním hospodářstvím s volnou soutěží‘ (Hlava VIII: Kap. 1, čl. 119-120) a zároveň zakazuje jeho omezení (tedy regulaci resp. intervencemi) státem (Hlava I: Kap. 3-4; Hlava VII: Kap. 1, čl. 106-107), je o „národní“ politice rozhodnuto již před volbami a to zcela bez ohledu na jejich výsledek. Institucionální rámec euro-smluv platí pro státy, nikoliv jen pro politické strany, a jsou tedy obecně závazné.

Vedle této hospodářské totality „neomezeného trhu“ obsahuje LS pasáže, které znamenají militarizaci EU, potvrzují imperiální nároky ve světě a zároveň umožňují vojenské propojení s NATO.

Narůstající militarizmus EU   

Tak třeba zmíněná Lisabonská smlouva obsahuje tzv. klauzuli solidarity a potvrzuje obranu ‚evropských zájmů‘ (Hlava V). Koncepčně se tento program odrazil v institucionálním propojení bezpečnostní a zahraniční politiky EU v jednom „super úřadě“ (Čl. 27; 3; aktuálně C. Ashtonová). V tomto duchu se nesou i jednotlivé body příslušných kapitol smlouvy. Články 42-44 o zahraniční a bezpečnostní politice unie omezují národní suverenitu. Připouští také – podobně jako NATO – vojenské operace mimo vlastní teritorium (Čl. 42; 1-5) a umožňují akční propojení s NATO, aniž by ho blíže definovaly (Čl. 42; 2, 7). Evropská obranná agentura vymezuje zároveň evropskou vojenskou a obrannou politiku (tamtéž, 3). Lisabonská smlouva hovoří o zahraničních vojenských ‚humanitárních a záchranných‘ misích. Ba dokonce o těch, které by měly konfliktům zabránit (vojenská profylaxe neboli preventivní válka popř. vojenské obsazení dotyčné země), nebo o misích ‚prosazujících mír‘, o ‚stabilizačních opatřeních‘ (Čl.43; 1).  

Epilog

Zásadní problém, kterému politické reprezentace a fanoušci Evropské unie fakticky nevěnují žádnou pozornost, je babylonský propletenec vojensko-politických vztahů v rámci západního společenství. Jedná se o evropské, severoatlantické a bilaterální smlouvy, které na jedné straně stále zřetelněji opouštějí půdu Spojených národů a kodifikují vojenské akce jako prostředek politiky, na straně druhé smazávají právní jasnost, politickou transparentnost a příslušnost jednotlivých států k určitému smluvně-právnímu celku. Tento trend je navíc posílen často nejasnou formulací smluvních textů, které připouští rozdílně účelové interpretace.

Co z toho plyne? EU je militaristické politicko-hospodářské uskupení, bez transparence, faktické občanské participace, podléhající přebujenému lobbyismu, postrádající demokratické kontrolní mechanizmy i principy právního státu.

A NATO? Smluvní – a s největší pravděpodobností záměrný – chaos vojenské a bezpečnostní politiky EU a NATO doplňují navíc mnohé bilaterální smlouvy.  Nový strategický koncept uvedl ‚euroatlantický prostor‘ jako působiště budoucích nasazení, ovšem bez bližší specifikace. Upřesnění provedla tehdejší ministryně zahraničí Albrightová v Royal United Services Institute Newsbrief z dubna 1998. Ten citoval její představu vojenské kompetence aliance takto: od Středního Východu až po Centrální Afriku. 

Je na politických reprezentantech Česka, zda si uvědomí důsledky tohoto vývoje, a hlavně jestli jsou schopni a ochotni z něj vyvodit patřičné závěry. Měli by si totiž uvědomit jednu zásadní věc: podle Ústavy České republiky nereprezentují Washington, Brusel nebo nadnárodní kartely, ale výhradně občany našeho státu. Jen těm se totiž za svá rozhodnutí zodpovídají, a jen ti jim mohou vystavit politický účet.

Petr Schnur – historik a publicista, žije v Hannoveru
Vladimíra Levá – politoložka, nezávislá kandidátka za Českou suverenitu