„ … dobré vztahy mezi lidmi, o které usilujeme, by se měly projevit právě v kopané, v její čistotě, a tím i v úrovni.
Dobré kopané, ve které se bude hrát svobodně, ale přitom s největším zaujetím a největší zodpovědností, ve které budou padat góly a z níž budou mít lidé radost, budu fandit až do smrti.
A jsem optimista. Věřím, že kopaná nikdy nezemře, ačkoli ji mnoho lidí už pochovávalo.“
Josef Bican ( Pepi )
To jsou závěrečná slova Josefa Bicana, kterými končí kniha Josefa Pondělíka, Josef Bican – 5000 gólů.
Knihu v doplněném vydání vydalo Nakladatelství Vzděláním a sportem k sebevědomí jako svoji první ve stejnojmenném edičním programu, ve kterém vzdělání, sport a jimi získávané sebevědomí jsou základními pilíři pro utváření osobnosti člověka.
Ale vraťme se k životu Josefa Bicana, Pepiho.
Před sto deseti lety vídeňská ulice v dělnické čtvrti Favoriten, Quellenstrasse 1201 a hadrový míč zrodily jednoho z největších fotbalistů světa. A sudičky, byly – li u jeho kolébky jaké, předurčily mu jít životem s vůlí Diskobola a odvahou Davida, předurčily mu osud člověka, který dokáže za hvězdy zapřáhnout vůz. A mistrovství proměnit míč v radost a vstřelenými góly dávat štěstí druhým.
A ještě je třeba dodat, že Pepi, jeden z našich skutečných národních velikánů nikdy nezradil, sebe, svoji vlast, a ani přes vše, co se stalo, svoji milovanou Slávii.
Sám neobyčejný, byl ztělesněním lidské obyčejnosti.
Je jen třeba si přát, a udělat vše co může člověk udělat, aby nebyla zapomenuta lidská hanba, která zůstává za přisluhovači každého ismu. Hanba slov a činů, vlastní mocí nadutých hlupáků, shrnutá do věty: „ Podívej se! Tady teď kope Bican!“ řečená se smíchem podivné pomsty dítěti,
aby vidělo dopad „uvědomělé spravedlnosti“, když Pepa v trestu za svoji jedinečnost kopal kanály. Kolikrát, jen v obsahových a slovních obměnách, kolikrát byla opakována mnohým stejná věta, arogantní a plná zášti, v průběhu mnoha desetiletí.
Jedinečný pro národ, pro svět, jen pro naše nevymírající améby funkcionářství ne.
Pojďme stránkami knihy Josefa Pondělíka životem Josefa Bicana, a protože je ve své podstatě reportážním svědectvím jedné veliké osudové cesty, pokusme se sami v sobě rozlišit od sebe pohledy „orla a žáby“. Protože o tom kniha a jí dokumentovaný život Pepiho, je.
A rastrem tohoto pohledu se dívejme na současný svět a jeho kolotání kolem nás samých. Pomůže nám to „ vytáhnout kus železa“ z pod vlastních kompasů a sever bude severem, jih jihem a uvidíme, že zmatení růžice světových stran a hodnot, je možné nejen napravovat, ale především mu předcházet.
A sport má v tomto procesu neodmyslitelný význam. Je změřitelný. Kdo skáče do dálky tři metry, nepřeskočí čtyřmetrový potok i kdyby o svém skoku hodiny mluvil. Sport jsou váhy vítězství i prohry, radost i zklamání, je podobný životu, je ve své podstatě vírou v cestu k cíli.
Závěrem je dobré říci, že v Nadaci SK Slavia vznikl ucelený program, který má název „ Za hranice hřiště.“
Má čtyři oblasti činnosti: Pomoc zdravotnickým zařízením a dětským pacientům. Vzdělávání a sportování mládeže. Ochrana životního prostředí. Pomoc při živelných pohromách.
Je to mimořádný program.
A bez nadsázky je možné říct, že Pepi Bican byl vlastně jeho představitelem i kmotrem. Hřiště má své hranice, Bicanova, „dobrá kopaná“, ne. Protože radost a štěstí lidí z dobré hry nelze do žádných hranic svázat… snad do vzpomínek.
Josefu Bicanovi, Pepimu, jsme stále moc dlužni. Křivdy na něm spáchané nelze vzít zpátky. Ale naše současnost i budoucnost nám dovoluje naplňovat jeho odkaz sportovce i jeho samého.
Proto Nakladatelství Vzděláním a sportem k sebevědomí a spolek Ars Magna 21, přicházejí s iniciativou vytvořit pro pamětníky, nás i generace budoucí, Josefu Bicanovi sochu a umístit ji před stadión, jeho SK Slávie.
František Mareš
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Výborný