Cesta premiéra Andereje Babiše do Washingtonu, kde má jednat s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, vytváří zajímavou geopolitickou příležitost. Můžeme si vybrat, zda se prosadit, nebo znemožnit. To druhé je samozřejmě snazší. Hloubku propasti mezi Evropou a partnery za velkou louží jasně ukázala varšavská konference o Blízkém východu. Mobilizační výzvy amerického viceprezidenta Mika Pence, abychom se přidali k sankcím proti Íránu, sklidily hrobové ticho.

Konfliktních zón je příliš mnoho a pokusy nařídit Evropské unii, aby odevzdala Americe své obchodní příležitosti, jsou úspěšné jen v tom, že Evropu konečně probudily. Když se přičtou hrozící americká dovozní cla na auta a vyhlídka rozvrácení obchodních vztahů s Čínou, nastal čas definovat skutečný vlastní zájem. Nelze spoléhat na perspektivu partnerství s tím, kdo odpovídá obchodní válkou.

Imperiální nabubřelost americké zahraniční politiky nemusí přesně vypovídat o podstatě vztahů, tady je možná vhodné jen hodnocení za umělecký dojem. Trump straší hlavně pro potřeby domácího publika, protože nestrašit by znamenalo vlastizradu, alespoň v očích médií hlavního proudu. Proto by neměly zapadnout reálnější pokusy napravit některé prvky bezvýchodnosti současné globalizace, která předstírá hospodářský růst tam, kde skutečné hospodářské příležitosti mizí do zahraničí.

Trump to neřeší příliš vědecky, chce prostě stavět ploty, kde cítí ohrožení. Je jedno, zda jde o ploty skutečné, jako na hranici s Mexikem, nebo bariéry v podobě sankcí, zákazů a cel či daňového režimu. Hledá cestu ze slepé uličky. Střední příjmy Američanů stagnují po celá desetiletí a děje se to prakticky od začátku nástupu liberální doktríny, tedy od časů Ronalda Reagana v Americe a Margarety Tchatcherové v Británii. Ameriku běžných Američanů to přesunulo na poslední místo, když ve stejném období narostla míra sociální nerovnosti do té míry, že horní jedno promile už má tolik, kolik „dolních“ 90 procent.

Trpí i USA jako stát. Největší společnosti si diktují domácí politiku a domáhají se veřejné ochrany a služeb, ale daně neplatí doma. Federální zadluženost přesáhla úroveň odpovídající HDP za celý rok. Podle Trumpa je proto dobrá jen taková politika, která oslabuje konkurenci, přináší jeho voličům práci a lepší příjmy, a zároveň obrací toky peněz k subjektům, které lze v USA zdanit.

Není proto snadnější způsob, jak si teď Ameriku naklonit, než že obrátíme kapsy. Doložíme tak zanícenost spojenectví. Asi i jeho perspektivu, protože budou vědět, že nás mohou skřípnout i příště, a jistě dokážou vymáčknout něco navíc. V Evropské unii to bude pochopitelně vnímáno nevlídně, což nelze přehlížet, když s ní vedeme čtyři pětiny našeho zahraničního obchodu. To je mnohem víc než třeba Británie, která najednou ohromeně zjišťuje, do čeho jde. ČR je na EU závislá nejextrémněji ze všech členských zemí. Asi je to opravdu moc, protože vedeme i na opačném konci, s nejvyšší mírou protievropských nálad obyvatelstva.

Amerika jako vyvažování příliš těsné závislosti na EU? O tom se na vládní úrovni vyprávělo často. Mně to například vysvětloval Vladimír Špidla v době, kdy zastával funkci českého premiéra. A protože největší míru závislosti představují naše hospodářské vztahy s Německem, snadno se u nás boduje vzpurným protiněmeckým postojem. V minulosti tohle brblání nikdo nebral vážně, proto mělo prostor. Až teď se našli ve Washingtonu snílci, kteří se chytli představy, že naši východní evropští partneři to možná vážně berou, a tak bychom je mohli strhnout sebou.

Velké plány mívají jednu slabinu: co se naplánuje, to se nepovede. Spíš se prosazuje očistná funkce plánů, když si ujasníme, co všechno je žádoucí a chtěné, ale nedosažitelné. Teď to bude mít i komickou složku, když se do Washingtonu vnutil jako předskokan Tomáš Petříček. Jede k ministru zahraničí Miku Pompeovi jako jeho český – nevím, jestli použít ten výraz – protějšek. Bude zajímavé, na co všechno kývne, až bude tento okázale proevropský – váhám použít to slovo – politik trhat basu s EU. Určitě si zajímavě popovídají o nákupech amerických zbraní nebo o vyhlídkách nějaké té základničky, když už se jaderně vyzbrojuje i sousední Polsko.

Babišova agenda pro jednání s Trumpem má mít praktické body. Trump chce stáhnout americké jednotky jak ze Sýrie, tak z Afghánistánu, kde máme expediční sbor. O tom bychom chtěli vědět víc, abychom neinvestovali do něčeho, co nebude. Pak tu je hrozba obchodní války s evropskými automobilkami, to je další citlivý nerv Česka. Jak se to rýsuje s Čínou, dá se věřit zprávám o rýsující se dohodě? Čekal bych taky zmínku o stavbě jaderného bloku v Dukovanech a možnostech účasti Westinghousu, i když premiér popírá, že zrovna o tom by měla být řeč.

Jak si Babiš zasloužil Trumpovo pozvání? Inu, sklonil se. Poslal Nikulina, kývnul na bojkot Huawei. Nejspíš proto bude vyjednávat, jaká je alternativa. Bezdrátové sítě 5. generace jsou páteří Průmyslu 4.0. Když se vyhneme Číně, která má jasný technologický předstih, znamená to zdržení a zdražení. Bezpečnosti to nepřidá, spíš naopak, zdá se, že Číňané se víc bojí dělat něco, co Američané dělají zcela bezostyšně. Britové a Němci už odhazují ideologické brýle a chtějí celou věc posoudit – ekonomicky i bezpečnostně – sami.

My jsme dali přednost možnosti vetřít se, potěšit kamaráda, abychom toho mohli zkoušet využít. Jak dlouho? Trumpovy názory jsou pestré, denně umí něčím překvapit. Dokážeme rozšířit jeho strategickou linii na America (and Czechs) first? Úkol je to pracný, chvilková nepozornost jej může zmařit. Řekněme, že na to máme a můžeme těžit z přízně, která je okázale na úkor zájmů EU. Ale co když se Trump s EU domluví? Nezačnou nám to partneři v Bruselu vracet? To je jedno úskalí.

Tím druhým úskalím jsou prezidentské volby, o kterých nikdy nevíme, jak dopadnou. Teoreticky by to měl Trump obhájit, protože hospodářství se daří, a dokonce rostou i ty mzdy, byť na české poměry nepatrně. Nezaměstnanost zmizela. Daří se rozdmychávat mobilizační témata, jako je hrozba uprchlíků. Zahraniční angažovanost, požírající federální rozpočtové zdroje, má začít klesat. Jednání se Severní Koreou pokračují dobře a vznikající nové bezpečnostním uspořádání v severní Asii, postavené na vztazích sousedů KLDR, může doprovázet i ujasnění hospodářských vztahů s USA. S tím se dá jít do voleb.

Ale je to jen na voličích? Nepřestává vyšetřování „ruské stopy“ v Trumpově vítězství ve volbách 2016. Řekněme, že jde o folklór. Nebo protihru proti hrozícímu vyšetřování namířenému tentokrát proti FBI a ministerstvu spravedlnosti, kde proběhly snahy Trumpův úspěch protiústavně zvrátit zneužitou úřední mocí. Pokud jde o nezákonný vliv na samotné volby, ten ukázal mnohem reálněji skandál v Severní Karolíně, kde korespondenční hlasy (absentee ballot) v loňských kongresových volbách přinesly jasnou většinu republikánů tam, kde ve volebních místnostech dostávali jen 11 procent. Je to ojedinělý případ? Bylo to jen tam? Prozradila se obecná metoda, nebo je to špička ledovce?

V předvolebních Spojených státech se mění atmosféra. Negativismus Trumpovy hospodářské a bezpečnostní politiky sice přináší relativně pozitivní výsledky, ale snaha popřít všechno, s čím přišel Barack Obama, je plošná a důrazná i tam, kde zjevně škodí. Někde je to jedno, jako třeba v oblasti životního prostředí, kde převažují kompetence na státní a municipální úrovni. Ale školství, zdravotnictví, energetika a další kriticky důležité oblasti jsou ponechávány hře těch nejbezohlednějších sil. Tady Trump nahrává opozici. Dává příležitost těm na druhé straně, kteří oslovují veřejnost s nemenší naléhavostí.

Levice Demokratické strany je složena ze zelenáčů a veteránů. Zelenáči do toho jdou srdcem, hnusí se jim zkorumpované kariéry, a veteráni se snaží zúročit celoživotní pověst, která si nezadala. Na začátku tady měla hlavní slovo mladičká Alexandria Ocasio-Cortezová (zůstanu o tohoto počeštěného tvaru) a její zaštítění návrhu pro Green New Deal. Přidala se k sedící okupaci mladých poslanců před dveřmi stařičké Nancy Pelosiové, první předsedkyně Sněmovny reprezentantů. Pomohla tak prosadit, aby byl Green New Deal zařazen do jednání. Vytvořila také sněmovní komisi, další výhra. Jenže GND může mít jen formu nezávazné rezoluce a komise je jen subkomisí, která nemá pravomoce někoho předvolat ke slyšení, to jsou zase prohry.

Mezitím však do toho vstoupila těžká váha. Senátor Bernie Sanders ohlásil úmysl ucházet se znovu o nominaci v demokratických primárkách pro volby prezidenta. Hned doložil svoji sílu, když překonal rekord ve shromáždění drobných příspěvků. Během 24 hodin dostal 6 milionů dolarů od čtvrt milionu aktivistů, kteří obvykle přispívali v částkách od deseti do padesáti dolarů. Sandersův fond je tak okamžitě nejsilnější ze všech dosud ohlášených kandidátů.

V příštím týdnu bude GND na pořadu jednání Senátu, kde jej chtějí podpořit všichni senátoři, kteří jako Sanders jdou do prezidentských primárek Demokratické strany. Už to tedy není jen jeden Bernie nebo jen jedna Alexandria, kterou musel Bernie provázet na předvolebních shromážděních. Začíná to zaznívat autoritativním hlasem a primárky to roznesou po celé zemi.

Babiš tak jede do USA, které mohou být za dva roky jiné. A EU se může měnit ještě dřív, evropské volby jsou přece za čtvrt roku, v květnu. Tady opravdu není těžké šlápnout vedle. Možná si Babiš myslí, že mu případná chybka nemůže ublížit. Máme tu přece ještě Petříčka, je to na koho hodit.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele