Roušky v Česku jen trochu znepříjemní prázdniny, ale ve Spojených státech se ujímají strategické role. Tři měsíce před volbami vznikají nová a nová nebezpečná ohniska koronaviru, která znemožňují obnovu hospodářského života a politické uplatnění nejsilnější stránky vládnutí prezidenta Donalda Trumpa. Ekonomové vám řeknou, že dobrá čísla ze statistik byla našlehána státním zadlužením a násilím zahraničních sankcí, ale s ekonomy se běžný volič moc nevybavuje.

Ať už je to jakkoliv, radostné volební vyhlídky začínají být passé. Nenaplňuje se naděje, že koronavirová epizoda v létě odezní. Počet nakažených už přesáhl čtyři miliony a tempo nákazy neklesá pod 60 tisíc nových případů denně. Podporu od státních i federálních úřadů práce bere více než 30 milionů lidí, kteří napjatě čekají, co bude dál, protože stávající programy v nejbližších dnech skončí a Kongres zatím nebyl schopen dohodnout se na nových. Zvažuje další bilion dolarů, dávka 600 dolarů týdně na postiženou domácnost, ale Demokraté odmítají souhlasit s podporou, která by se omezila jen na dávky v nezaměstnanosti. Na druhou stranu, při těch počtech potřebných a vyhlídkách trvání začíná být jasné, že zdroje nejsou bezedné.

Jinou variantou, kterou navrhuje předseda republikánské senátní většiny Mitch McConnell, je 1200 dolarů na ruku a další podporu soustředit na znovuotevření škol a plošné testování. Jenže se školami je to stejné jako s rychlým otvíráním ekonomiky, kdy se krátkodobý efekt zaplatil dlouhodobým problémem většího rozšíření nemoci Covid-19. Většina veřejnosti se otvírání škol bojí, a většina je slovo, které má před volbami obzvláštní váhu. Množí se signály, že tyhle volby Donald Trump prohraje.

Co to znamená pro nás, pro Čechy? Za Trumpa jsme zatím s Amerikou vycházeli dobře. Stačilo, že nevznikla žádná nová válka. A je vlastně jedno, proč. Z četby pamětí prezidentova bezpečnostního poradce Johna Boltona víme, že Trump není zásadový mírotvorce. Snaží se plnit předvolební slib, že skoční nesmyslné války na Blízkém východě, zejména v Afghánistánu, protože jsou drahé, daleko, a nic z toho není. Nebo americké jednotky v Koreji – padesát let poté, co válka skončila! Ale jsou tu nové a lepší příležitosti. Kdyby se udeřilo na Venezuelu, je blízko, má naftu a dá se porazit.

„Udělej to konečně,“ žádal Trump Boltona na poradě v Bílém domě 15. srpna 2018, ve smyslu, aby svrhl režim venezuelského prezidenta Madura. „Je to už popáté, kdy tě o to žádám,“ pokračoval (John Bolton. The Room Where It Happened: A White House Memoir, str. 248) . Trump o tom mluvil i veřejně, například pár dní předtím v odpovědi na otázku tisku řekl: „Je to náš soused… tedy, působíme po celém světě, máme jednotky všude ve světě na místech, které jsou opravdu velmi daleko. Venezuela není daleko, a lidé tam trpí, umírají. Máme hodně možností, jak zasáhnout, a nevylučují ani vojenský zásah, bude-li to nutné.“ (Str. 249.)

Bolton byl ještě velkorysejší. Ve chvíli, kdy byl vůdce venezuelské opozice Guaidó ve své vlasti krátce zatčen, Bolton zaznamenává: „Co je důležitějšího, začali jsme plánovat kroky, které lze bezprostředně podniknout proti Madurovu režimu, a taky Kubě, jeho protektoru, který jej má nejspíš pod kontrolou, a Nikaragui. Proč nevzít všechny tři najednou? Přirozenou volbou by byly ropné sankce, ale proč neoznačit Venezuelu za „státního sponzora terorismu“, jak jsem poprvé navrhoval 1. října 2018, a vrátit na ten seznam i Kubu, potom, co ji Obama vyškrtl?“ (Str. 251.)

Nicméně, ve Venezuele se zatím nic moc neděje, a tak podle výsledků Trump mírotvorcem je. Vedle toho nás potěšil tím, jak oslaboval americkou hegemonii, byť se o to zasloužil střelbou do vlastního kolene. Třeba když zastrašoval evropské partnery NATO, že klidně odejde, když si nepřiplatí. A že to s tou vojenskou pomocí při napadení některého ze členů Atlantické aliance podle článku 5 Charty NATO (jak bezpečnostní odborníci dávno vědí) zdaleka není automatické, rozhodnou americké zájmy. I tady je opět důležitý výsledek - nečitelnost americké politiky pomohla k ujasnění evropských priorit. V Evropě to vyznívá skoro jako úsvit svobody.

I když oficiální politika Evropské unie podporuje zoufalé protičínské a protiruské sankce Spojených států, hlavní směr evropského strategického uvažování už míří jinam. Německo a další státy, které na tom mají zájem, neustoupí pokusům Bílého domu o zrušení plynovodu Nordstream, a to nejen proto, že ruský plyn z trubky je levnější než americký plyn z tankerů. Evropané se nechtějí nechat natlačit do situace, kdy by měli každý den zjišťovat, zda je vysílání tankerů stále ještě v americkém zájmu. Začali jsme si také uvědomovat, že bezpečnost, kterou si jenom zaplatíme, nemusí být v kritickém okamžiku poskytnuta. Evropa musí být schopna sledovat vlastní priority. Vedle toho posiluje zájem o zvyšování odolnosti členských zemí EU, počínaje soběstačností v základních potravinách a zdravotnických potřebách.

Ať už byl Trump jakýkoliv, tento proces urychlil, což za ním zůstane. Teď bude nejspíš poražen a nastoupí John Biden, možná dokonce s kongresovou většinou. Co nás čeká? Vrátí se obavy, které provázely kandidaturu Hillary Clintonové, ministryně zahraničí za prezidenta Baracka Obamy, který si Bidena vybral za viceprezidenta?

Trump rozjel v kampani téma, že Biden je bezmocnou loutkou levicových radikálů. Jistě, Trump není ten, kdo všechno ví a vždycky správně sdělí, ale tento propagandistický výkřik možná Demokratům spíše pomáhá. Ideálem americké levice je budování sociálního státu evropského typu, tedy i návaznost na dílo prezidenta F. D. Roosevelta a jeho předválečného programu New Deal (Nový úděl, Nová dohoda). Demokraté se na něj nyní odvolávají i názvem klimatického plánu Green New Deal, který zahrnuje také zvýšení minimální mzdy, deklaraci práva na práci, všeobecné zdravotní pojištění a další prvky, které jsou z amerického pohledu opravdu dost radikální. Ucelený levicový program vtělený do stovky konkrétních zákonných návrhů zpracovala massachusettská senátorka Elisabeth Warrenová už v čase demokratických primárek. Nyní je vážnou kandidátkou na funkci viceprezidenta.

Americký ekonom Noah Smith poskytl přehled ekonomických programů Bidena na stránkách agentury Bloomberg, odkud to česky převzala Patria. Pokud jde o zdanění, stal by se tento systém „výrazně progresivnější, což by otočilo trend z posledních desetiletí“. Klimatický program pak počítá s investicí dvou bilionů dolarů jen během prvního čtyřletého funkčního období. „Většina z nich by měla za cíl dosáhnout 100 % čistou výrobu elektrické energie do roku 2035.

Podle Smithe je to správný postup, a to z několika důvodů. Ceny solárních panelů podle něj klesly natolik, že je ekonomicky výhodné zavřít uhelné elektrárny a nahradit je solárními. Stále bude třeba mít zálohové zdroje na plyn či zdroje jaderné. I jejich význam bude klesat s tím, jak budou klesat náklady uskladnění elektrické energie.“

„Proti všemu očekávání se tak tento postarší nevyhraněný politik možná stane úspěšným nástupcem Franklina D. Roosevelta. Doufejme, že k tomu skutečně dojde, protože pokud někdy Spojené státy potřebovaly program transformace, je tomu nyní,“ uzavírá ekonom Noah Smith. (ZDE)

Politický rozbor nabízí Michelle Cottleová na stránkách New York Times. Připomíná souboj radikálního křídla Demokratů (Bernie Sanders) s umírněným křídlem v primárkách, kde nakonec Biden vyhrál. Ale časy se změnily, a nyní se také on hlásí k ambicióznímu odkazu F. D. Roosevelta. Autorka cituje představitele levicové straničky Working Families Party, podle kterého Biden pochopil, že „uprostřed Covid-19 se prostě nemůže vrátit k normálu, což byla jeho původní orientace, to by nestačilo. Vynořila se příležitost pro transformační agendu.“ (ZDE)

Celá Demokratická partaj samozřejmě není levicová, ale podle autorky by někteří straničtí činitelé radikálům dopřáli chvíli vlády, aby se mohli znemožnit. V Demokratické straně prostě působí i křídlo, které by se rádo zbavilo jak Trumpa, tak progresivců. Takže to není jen Republikáni proti Demokratům.

Pokud jde o zahraniční politiku, Biden „byl instinktivně mnohem opatrnější a minimalistický ve srovnání s ministryní zahraničí Hillary Clintonovou,“ píše Cottleová a připomíná, že New York Times ty dva jednou označily za „jin a jang Obamovy zahraniční politiky“, čili protiklady, které se však vzájemně doplňují. Tady je prý Biden jasnou součástí establishmentu a spoléhá na svého dlouholetého parťáka Tonyho Blinkena, který sloužil jako poradce pro otázky národní bezpečnosti za prezidenta Obamy. Vnitřní kruh Bidenových spolupracovníků je prý pro kohokoliv nového „zcela uzavřen“.

Sám Biden se považuje ve svých 77 letech za dinosaura a výslovně se nabídl jako přechodná postava, která má vytvořit „most“ pro nástup mladší generace. Má se za to, že počítá jen s jedním funkčním obdobím. Slíbil, že viceprezidentem bude žena. Progresivci tlačí na to, aby to byla senátorka Warrenová, další věří, že využije černého hnutí, které oživilo jeho šance v primárkách, a bude to černoška. Z těch, které známe z primárek, by to mohla být senátorka Kamala Harris z Kalifornie. Je však těžké najít někoho z VIP, kdo se v těchto úvahách nevynořil.

Pokud jde o Sanderse, potom, co uznal porážku v primárkách, vytvořil s Bidenem několik pracovních skupin, nazvaných „unity task forces“. Věnují se zdravotnictví, klimatu, reformě trestního práva, imigraci, vzdělávacímu systému a ekonomice. Jedná se o vytvoření bezpečného ideologického prostoru nabízejícího myšlenky, se kterými obě strany dokážou žít, vysvětluje autorka. Výsledkem je 110 stran programových doporučení, která byla publikována 8. července a zakotvují i některá témata levice, jako je urychlení cesty k bezuhlíkové ekonomice. Pracovala na tom také nejmladší kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová, což je vnímáno jako doklad, že levice je brána vážně.

Některé návrhy neprošly. Biden nechce všeobecné zdravotní pojištění, ale raději pojištění dostupné všem, které zachovává pojistné plány zaměstnavatelů. Ty nyní může využít asi polovina námezdně pracujících. Hodně si slibuje od investic do výzkumu (rozpočet posílit o 300 miliard dolarů) a podporu veřejné poptávky po americké produkci (za 400 miliard dolarů). Už také ohlásil plán investic do infrastruktury a čisté energie za 2 biliony dolarů. Naposledy slíbil řešit „krizi sociální péče“ investicí 775 milionů dolarů. Čeká se na jeho příspěvek k otázkám rasové nerovnosti.

To hlavní však teprve přijde. Pokud za tři měsíce vyhraje volby a začne budovat vládní tým, to teprve bude mela, prohlašují podle autorky zasvěcení.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele