Byl to podivný výraz, který nabídla britská premiérka Theresa Mayová ve chvíli, kdy musela zareagovat na historickou porážku v Dolní sněmovně o 230 hlasů. To si tam snad jednou vytesají do zdi. Premiérka přesto rozdávala spiklenecké úsměvy, jako kdyby vyhrála. Možná je to pokračování taktiky, kdy stále zřetelnější představa hrůzného konce, který by představovalo zpřetrhání výhodných obchodních vazeb s jednotným trhem Evropské unie, poslance přiměje k přijetí toho, co se podařilo pro Brexit během uplynulých dvou let vyjednat. Nebo spíš myslela na to, že druhý den zase prohraje Jeremy Corbyn, kterému nezbylo než podat návrh na vyslovení nedůvěry vládě, i když na to v tu chvíli neměl potřebné hlasy.

Žádný z výsledků však není konečný, politika se dostává do zákopů. Mayová v pondělí představí další návrh, ve kterém bude mnohem důrazněji vyjádřena naděje, jistěže podpořená i Bruselem, že se vyřeší problém se Severním Irskem, aniž by tam musela vzniknout tvrdá hranice. Bude to pokus oslabit význam pojistky Bruselu, že jinak by Severní Irsko muselo vlastně v EU trochu zůstat, aby se nelišilo od Irské republiky a hranice byla nadále průchodná. Což by byl začátek rozpadu Spojeného království. Mayová chce problém řešit výmluvností, formulacemi, které by převzali i nervózní poslanci její strany, aby uklidnili ještě nervóznější voliče.

Opozice jí to samozřejmě nedaruje. I kdyby to na první pokus nevyšlo, může počítat s tím, že část konzervativní strany si odchod bez dohody přeje, ale nemá dost sil na to, aby to prosadila přímo. Manévrovací prostor vládní strany snižuje také zákon o pevném funkčním období vlády, podle kterého je pět let daných, a vládní poslanci nesmí svrhnout svého premiéra celý rok po posledních volbách. Čili zrovna teď ne.

Mohli by vyvolat předčasné volby jen v případě, že dají dohromady dvoutřetinovou většinu sněmovny. Pak by se Mayové zbavili a po vyhraných volbách by nastoupilo nové vedení. Mírný předstih preferencí mají. Takže proč to nezkusit? Mohou proto uvítat pokus opozice, která to má mnohem jednodušší. Té stačí, když její návrh na vyslovení nedůvěry vlády – což právě Corbyn udělal – najde v Dolní sněmovně prostou většinu. Následoval by pokus sestavit jinou vládu, což by se asi nepodařilo, a máme předčasné volby.

Corbyn by rád, kdyby fiasko konzervativní strany bylo co nejjednoznačnější, protože pro svoje revoluční plány potřebuje jasnou sněmovní většinu. Větší naději na politický úspěch by měl, kdyby vrhl veškerou váhu Labour Party ve prospěch hnutí Hlas lidu za druhé referendum. Ono totiž v této kritické chvíli stojí za dobrou uváženou, o co tu vlastně jde. Vystihl to list Guardian v redakčním úvodníku, kde píše o prvním referendu, ve kterém Brexit zvítězil: „Hlasy pro Brexit byly hnány stagnujícími mzdami, zanedbaností regionů a bezduchou formou hromadění kapitálu. To nezpůsobila EU, a tak se to nedá vyřešit odchodem. Mohou to změnit jen politiky cílevědomé vlády.“

S tím by Corbyn jistě souhlasil, ale s jednou výhradou. Má obavy, že jeho politika by narážela na odpor Bruselu, protože by předpokládala aktivnější účast státu a vyšší míru regulace, než by zkousla vládnoucí liberálně ekonomická doktrína. Ale čekal bych, že revoluční složka nakonec ustoupí před tou praktickou, tedy, že politika labouristů bude pružnější než konzervativců, takže je tu šance na převzetí iniciativy.

Možná k tomu vznikne delší časový prostor. Britský ministr financí Philip Hammond už ráno v konferenčním rozhovoru se zoufalými vedoucími představiteli ekonomiky a financí naznačil, že vláda bude požadovat odložení data odchodu podle článku 50. Ale nikoliv v každém případě. „Nechceme být jednorožcem,“ pravil poeticky, nejprve musí být dohoda, že se na něčem shodneme.

Těžko mohl říci něco jiného. Evropský soud sice nedávno potvrdil, že Británie může jednostranně stáhnout svoji žádost o Brexit, protože žádný členský stát nesmí být k odchodu z EU nucen. Takové stažení žádosti by však mohlo být jen výsledkem nového referenda. Je tam ještě další možnost, lze požádat o prodloužení lhůty, ale s tím musí souhlasit všechny ostatní členské státy EU.

Ministr spravedlnosti Geoffrex Cox ještě před úterním hlasováním o dohodě v Dolní sněmovně varoval, že toto prodloužení lhůty není volně dostupný taktický prvek pro protahování jednání, je tam podmínka „dobré víry“. Napřed je třeba uzavřít proces v Británii, a to je třeba provést v předstihu před 29. březnem, jinak se má za to, Británie dohodu nepřijala a sune se samovolně k útesu bez dohody.

Aktuální začíná být otázka, zda by druhé referendum bylo slučitelné s demokracií. Británie bývá často vydávána za vzor demokracie, takže na tom obzvlášť záleží. Jenže s tou britskou demokracií je to trochu méně zářivé, než bychom si přáli. Stín vrhá už ten fakt, že druhá parlamentní komora je nevolená, a přesto má určité legislativní pravomoci. Před časem také vláda zkoušela manipulovat s „prerogativem královské moci“, tedy s faktem, že přejímá královskou moc, a to jí občas umožňuje jednat autoritativně. Když se pokusila s tímto odkazem uhájit utajování vlastních právních rozborů, co všechno vlastně Brexit v zemi způsobí, Dolní sněmovna se usnesla, že vláda sněmovnou pohrdá.

To je další prvenství této vlády. Až se bude do zdi Westminsteru něco tesat o porážce o 230 hlasů, může se tam to pohrdání přihodit.

Nicméně, jsou autority, a teď budu jmenovat zastánce „silné demokracie“ Benjamina Barbera, které považují naopak jednokolové referendum za nedemokratické. Barber navrhuje referendum o více kolech – a dokonce s členitými otázkami. Pro toho, kdo má více času, nabízím své výpisky z Benjamin Barber: Strong Democracy – Participatory Politics for a New Age , University of California Press, Berkley 1983, 2003.

Najdeme to v kapitole Instituce silného demokratického rozhodování, kde pak na straně 281 a dál čteme text, ve kterém jsou i prvky jiných návrhů z jiných kapitol, ale k tomu se můžeme vrátit jindy.

5. Národní inciativa a proces referenda . Soustřeďme se na čtyři podstatné rysy:

a) legislativní iniciativa a proces referenda

b) povinné propojení s místními shromážděními a interaktivními televizními městskými shromážděními pro potřeby občanské výchovy

c) výběr z více možností

d) dvoustupňový proces se dvěma čteními.

Ad a) legislativní iniciativa a proces referenda : Referendum z národní iniciativy umožňuje předkládat petice pro legislativní referenda s návrhy z veřejné iniciativy nebo o zákonech, které prošly kongresem . Na příkladu USA: Petice by směla sbírat podpisy od 12 do 18 měsíců nejméně v 10 státech unie. Počet podpisů musí dosáhnout 2 nebo 3 procent hlasů z posledních voleb prezidenta . Když je získají, může být věc předložena k hlasování.

Pokud věc referendem projde, následuje 6 měsíční čekací lhůta, po které proběhne druhé hlasování. Kdyby pak kongres vetoval výsledek hlasování (nebo referendum chtělo přehlasovat zákon přijatý kongresem), proběhne ještě třetí referendum.

Čekací lhůta a debata, která ji bude provázet, umožní veřejnosti revidovat své postoje a vzít v úvahu rady politických vůdců, stejně jako zabývat se tím v místních shromážděních. Smyslem procesu je spíše zvýšit participaci než přinášet bezprostřední legislativní inovace.

Ad b) Občanská výchova . Lokální a národní diskuse ve shromážděních k otázkám referenda budou povinné, a rovněž tak v tisku a vysílání . Součástí právní úpravy referenda bude vznik fondu, který bude financovat vznik informačních materiálů s argumentací pro a proti na každé téma. Bude platit omezení výdajů zájmových skupin. Budou organizovány televizní diskuse prostřednictvím občanského komunikačního družstva a lokálních médií. A fond bude taky sponzorovat přenosy z jednání městských shromáždění. Cílem je maximalizovat veřejnou debatu a zajistit, aby diskuse byla otevřená a férová.

Ad c) Výběr z více možností . Je to něco jiného než obvyklé ano x ne. Spíše než požadavek o vetování nebo potvrzení návrhu, budou občanům nabídnuto několik jemněji odstíněných odpovědí:

V zásadě ano – silně pro návrh
V zásadě ano – ale není to první priorita
V zásadě ne – silně proti návrhu
Ne vzhledem k formulaci otázky – ale není to v zásadě ne, zkuste to v jiné podobě
Ne v současné době – ale není to v zásadě ne, zkuste to později
Ad d) Dvě čtení . Je to obrana před příliš zbrklými občany a příliš mocnou elitou, která se může na čas zmocnit veřejného mínění. Proto hlasování bude mít dvě etapy oddělené šesti měsíci pro posuzování věci a debaty. Druhé hlasování tak vlastně přehodnotí první kolo. I kdyby však nakonec veřejnost odmítla návrh, který prošel v prvním kole, vysílá velice silné varování. Jde taky o to, že dokud veřejnost nedokáže mluvit jasným a konzistentním způsobem, nelze považovat hlasující občany za veřejnost, které se dá věřit.

Ne v prvním kole znamená odmítnutí návrhu, zatímco ano neznamená jeho okamžité přijetí, ale přivolává nutné druhé kolo. Tento test namířený proti náladovosti většiny může být ještě zesílen tím, že kongres nebo prezident mohou výsledek druhého kola vetovat a vyvolat tak třetí kolo , které může přebít veto a návrh definitivně schválit.

Nad sporem o to, že občané věci nerozumí: To je nepochopení legislativní funkce, která nemá nalézat pravdu a vědu, ale má posoudit veřejné dopady toho, co je vydáváno za pravdu a vědu. Občané se v tom neliší od volených zákonodárců: jejich úkolem je posuzovat, vyhodnocovat a oceňovat. Mají uplatnit spíše úsudek než expertízu.

Politický úsudek zapojuje do výběru alternativ hodnotové priority, a ty jsou dostupné každému, kdo chce své osobní názory a soukromé zájmy předložit testu veřejné debaty a politického projednání.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele