Po kampani zůstává řada nerozluštěných záhad. Píše o nich David Shribman z internetového serveru Real Clear Politics pod článkem s titulkem Rebelie 2016. Připomíná, že prezidentské volby v USA občas poslouží jako příležitost ke strategickému rozhodování. Voliči vlastně odpovídají na klíčovou otázku o nastupujícím trendu. Výběr osobnosti tak zároveň sdělí, kam zemi nasměrovat.

Třeba roku 1936, když se prezident Franklin D. Rosevelt ucházel o druhé funkční období, tu byla otázka, zda se tím má potvrdit nastoupená cesta výrazného vládního aktivismu. Bylo to po prvních letech vládního programu New Deal s mohutnými státními investicemi, které oživily ekonomiku zdeptanou Velkou krizí. Trend byl potvrzen a ukončil jej až volební rok 1980, kdy voliči výběrem Ronalda Reagana odpověděli na otázku, jestli už té politiky velkého státu nebylo příliš. I oni tak určili trend na několik dalších desetiletí.

Letošní volby, na rozdíl od uvedených historických příkladů, vznesly hned několik zásadních otázek. Bude to Amerika naruby? Avšak odpovědi nejsou jasné ani na konci kampaně:

– Republikánská strana bývala stranou establishmentu. Chce v tom pokračovat, nebo se má téhle nálepky zbavit?

– Demokratická strana bývala stranou chudých a bojujících. Má se stát stranou elity a mocenským nástrojem nové městské šlechty?

– Mají se Republikáni změnit ze strany sociálního klidu ve stranu kulturních rozbrojů?

– Mají Demokraté opustit roli těch, kdo se vzepřeli, a spokojit se s ospalým životem strany, která hájí status quo?

– Udrží si Republikáni voličskou podporu „modrých límečků“? Jak si vysvětlit, že dělničtí vůdcové po desetiletích bitev o práva pracujících podlehli přitažlivosti Donalda Trumpa?

– Sáhnou Demokraté po lécích, které prosazovali senátoři Bernie Sanders a Elisabeth Warren, a posunou se doleva?

Podle autora to nejspíš zůstane nezodpovězeno i po volbách, možná měsíce, možná roky. Ale i když po čase všichni zapomenou, že Trump možná zneužil daňové zákony a Clintonová smíchala vlastní a státní poštu, problém zmíněných otázek zůstane. Dokud nebudeme znát odpovědi, nebudeme vědět, kam americká politika směřuje.

Z pokusů dalších autorů zachytit podstatu toho, co letos mají Američané na výběr, když volí svého prezidenta, mne zaujalo srovnání medvěda a termita. Medvěd je nabídnut jako symbol neobratné síly, praští do toho a moc nepřemítá, co se stane. To má být Donald Trump. Výhoda: medvěd je vidět. Termit, a to má být Hillary Clintonová, škodí nepovšimnut, uvnitř konstrukce.

Komentář tak poukázal na rostoucí řadu případů, kdy Clintonová ve skrytu postupovala v rozporu s pravidly, a nepřišlo by se na to, nebýt části tisku, a hlavně Wikileaks.

Začalo to zveřejněním (díky Wikileaks) rozdílu mezi tím, jak Clintonová mluví k bankéřům, a jak na veřejnosti. Případ tajných státních mailů na soukromém serveru zase ukázal státní hry v pozadí. Ministerstvo spravedlnosti tlačilo na to, aby se vyšetřování protiprávního jednání uzavřelo. Stovka řadových vyšetřovatelů, kteří to studovali a byli přesvědčeni o nezákonnostech, se vzbouřila a začala to ventilovat v tisku. Šéf FBI proto na konci října zdánlivě ustoupil a obnovil vyšetřování v jedné vedlejší větvi případu, kam spadalo 650 tisíc mailů. Po týdnu – dva dny před volbami – pak znovu řekl, že je všechno v pořádku. Jestli udusil i vzpouru vyšetřovatelů, to se teprve uvidí.

Další maily, které vytáhly Wikileaks, zase ukázaly špinavosti ve vedení Demokratické strany. To aktivně zasahovalo v primárkách v neprospěch Bernieho Sanderse. To je jasný faul, šéfka vedení musela odstoupit, nahradila ji prozatímní předsedkyně – a na ni pak vylezlo, že ještě když pracovala jako moderátorka v CNN, prozradila štábu Clintonové otázky z chystané volební debaty s Trumpem. To je novinářská velezrada.

Je to cinknuté, říká preventivně Donald Trump. Ale ve hře nejsou jen zájmy velikánů. A tak jsem našel i zajímavý pohled zdola.

Donald Trump má pravdu, že systém je cinknutý, ale není to v neprospěch Trumpa, píše Jon Schwartz na webu občanské žurnalistiky („neoficiální zdroje“) The Intercept. Volby jsou usměrněny tím, že občanům je do cesty nakladena spousta překážek:

1) Musíte se sami aktivně registrovat, abyste mohli volit. Asi čtvrtina nebo třetina Američanů ve volebním věku registrována není. Neregistrovaní voliči jsou mladší, chudší a méně bílí než ti registrovaní. Pravděpodobnější je také jejich vyšší podpora pro progresívní politiky jako je vyšší minimální mzda nebo daň z finančních transakcí. Tento americký přístup je neobvyklý, ve většině demokracií vyplývá právo volit z občanství, voličské seznamy sestavují úřady. Dobrou zprávou je, že pět států Unie (včetně největší Kalifornie) zavedlo poloautomatickou registraci a další o tom uvažují. Clintonová vyzvala federální vládu, aby k tomu dotlačila i ostatní státy.

2) Volí se v pracovní den. Čím jste chudší a bezmocnější, tím obtížnější je obstarati si volno. Řada států umožňuje volit předčasně, ale nikoliv všechny. Bernie Sanders navrhoval vyhlásit volební den státním svátkem.

3) Manipulace s volebními obvody (gerrymandering). Ve volbách roku 2012 získala Demokratická strana většinu hlasů, ale nebylo jí to nic platné, Republikáni nakonec dostali 54 procent mandátů. Je to výsledek lstivého zacházení s volební geografií. Voliči Demokratů bývají soustředěni ve velkých městech, a tak se daří je seskupit do co nejmenšího počtu volebních obvodů, což znamená i méně mandátů. Mezi nápady, jak to překonat, patří i představa vícemandátovéího obvodu. Kdyby například stát posílal do Washingtonu sedm poslanců, budou se volit tak, že každý volič toho státu má sedm hlasů.

4) Mnoho trestaných nevolí. Letos nebude volit 6,1 milionu Američanů odsouzených za vážný trestný čin. Třetina z nich jsou černoši. V některých státech každý pátý černoch nemůže volit. Amerika se tím liší od Evropy, kde volby probíhají i ve věznicích.

5) Potlačování volebního práva. Konzervativci se netají názorem, že čím menší volební účast, tím lépe pro ně. Podle serveru The Intercept letos Republikáni dosáhli rekordního úspěchu ve snaze potlačit volební účast. Dělá se to proškrtáváním volebních seznamů kvůli údajným administrativním chybám, zkracováním času, kdy jsou volební místnosti otevřeny, snižováním jejich počtu, požadováním průkazu s fotkou a zastrašováním voličů. (Na druhou stanu – průkazy bez fotky...)

6) Volební metoda. Autor doporučuje metodu, která byla použita při volbě londýnského starosty (Instant Runoff) a usnadňuje výběr menšího zla. Připomíná české kroužkování, ale jde dál. Volič stanovuje pořadí svých preferencí u libovolného počtu kandidátů. Když kandidát dostane většinu prvních pořadí, vyhrál. Není-li jasný vítěz v prvním kole, škrtá se kandidát na posledním místě a jeho hlasy jsou přiděleny kandidátům, kteří představovali druhou volbu těch, kdo měli stejného neúspěšného prvního. Hlasy tedy nejsou ztraceny. V současných volbách, kde se těžko vybírá mezi hlavními kandidáty, by tak bylo možné hodit hlas nezávislému Steinovi, potom dát Clintonovou na druhé pořadí a Trumpa třeba vůbec. To nyní nejde. Volič, který má jako druhou volbu Demokraty, musí na první volbu zapomenout, protože nezávislí a zelení zcela jistě neuspějí, ale jejich hlasy budou Demokratům nebo Republikánům chybět.

7) Senát zvětšuje váhu malých států. Wyoming s půlmilionem obyvatel má dva senátory stejně jako 70 krát větší Kalifornie. Senát je tedy nástrojem pro prosazování zájmů mocné menšiny.

8) Fed nikdo nevolí. Nejmocnější instituci Federální rezervy nikdo nevolí, ačkoliv může do hospodářského života zasahovat ještě víc než Kongres. Sedm guvernérů Fedu je jmenováno prezidentem Spojených států na funkční období 14 let. Ve výboru pro operace na volném trhu, který stanovuje základní úrokové sazby, jsou doplněni dalšími pěti předsedy rad regionálních Bank federálních rezerv, kteří jsou voleni v procesu kontrolovaném hlavně bankami.

9) Korporátní Amerika je mocnější než politici.

To je pak radost volit.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele