Česká republika zastoupená premiérem Petrem Nečasem změny zatím nepodpořila a podmínila je projednáním v parlamentu. Z našich sousedů zaujalo stejný postoj jen Maďarsko.

Jednání Rady Evropy v Bruselu probíralo nejdůležitější agendu přes noc ze čtvrtka na pátek a mělo na pořadu německý návrh na doplnění Evropské smlouvy všemi členy E-27, aby zahrnovala rozpočtovou (fiskální) unii a posílení hospodářské koordinace. Tento návrh však narazil na rozhodný odpor Británie, a tak se prosadil plán B, že se smlouvy vyjednají na mezivládní úrovni, mimo rámec EU.

Obsahem budou „fiskální kompaktáta". Obsahují zákon o směřování k vyrovnanému rozpočtu, strukturální deficit nesmí být větší než 5 procent (výraz strukturální znamená, že při vyšším hospodářském růstu je požadavek podstatně přísnější), národní pravidla jdou k posouzení Evropskému soudnímu dvoru, překročení 3 procentního schodku spouští automatické sankce, pokud kvalifikovaná většina nerozhodne jinak.

Iniciátorem bude eurozóna, další země se mohou přidat. Zatím je výsledné skóre E-17+6. Celkem 23 zemí tedy vytváří centrum, Británie stojí stranou, zatímco Švédsko, Česko a Maďarsko nechají rozhodnout domácí parlamenty.

V závěrečném prohlášení je změna označena jako „nový začátek". Bude nejprve vyjednán členskými zeměmi eurozóny v podobě nového právního rámce (This will require a new deal between euro area Member States to be enshrined in common, ambitious rules that translate their strong political commitment into a new legal framework.). To trochu naznačuje, jak to bude konkrétně právně řešeno. V bezprostřední budoucnosti - než se dohodne něco trvalejšího - by to mohla být aplikace článku, který byl nedávno doplněn do Lisabonské smlouvy a umožňuje eurozóně samostatný postup v případě krizových situací.

Prohlášení Rady Evropy mluví o posílení finančních nástrojů pro stabilizační intervence. Souběžně se upřesňovala role Mezinárodního měnového fondu, který má být využit pro získání další hotovosti také od Číny a jiných mimoevropských partnerů. Debata o fiskální unii přejmenovala cíl na unii fiskální stability. V obecné rovině je jasno, jednotnou měnu musí doplnit také silný ekonomický pilíř, který má spočívat jak v efektivnějším vlivu na dodržování fiskální disciplíny a v hlubší integraci vnitřního trhu, tak v silnějším růstu, vyšší konkurenceschopnosti a sociální kohezi. V praktické rovně se jedná o klubko hadů, kdy každá hlava míří jinam. Nicméně od prosince spouští „evropský semestr" urychleného dolaďování dostupných nástrojů a znovu byl oprášen Pakt Euro plus, ke kterému se přidá zmíněný fiskální balík zvaný „fiskální kompaktáta".

Záměru stojí v cestě mnohé potíže. Některé jsou typu obvyklé - Irsko už naznačilo, že by mohlo znovu uvažovat o referendu. Obavy zaznívají i z Nizozemí, kde je silná euroskeptická opozice. Komentáře však vyslovují obavu, aby se „fiskální kompaktáta" nezvrhla jen v další šílené škrty, které stáhnou i zybtek Evropy do hluboké recese. V takové situaci jsou všechny dluhy - a všechny rozpočty - neudržitelné. Někdo musí kupovat, někdo musí podpořit růst. Tahle fáze příprav bude asi těžší, než uháčkovat z paragrafů novou dečku.

Británie svoji účast podmiňovala tím, že její finanční sektor bude vyjmut z pravomoci evropského dozoru, ale tvrdě narazila. Premiér Cameron musel vyslechnout, že to byl přece finanční sektor, co tuhle krizi spustilo. Takže Británie do toho nejde. Stranou stojí i Švédsko, věčný kandidát na euro a v tuto chvíli jedna z mála zemí bez problémů. Vedle toho váhá s účastí ještě pozoruhodná dvojka - Česko, které nestojí o to, aby někdo zkoumal, proč se čím dál víc zadlužuje, když čím dál víc škrtí, a Maďarsko, které si koleduje nejen o státní bankrot, ale i o pohřeb maďarských bank.

Když vidíme, v jaké sestavě se to ráno premiér Nečas ocitl, je vidět, že svoji účast na summitu zatím prokoučoval, možná proto, že bez asistence není schopen průběh jednání sledovat. Působí dojmem, že sice odmítá řeckou cestu, ale jenom proto, že dává přednost té maďarské. Zní to jako laciný žertík, ale zdaleka to nemusí vyjít tak levně. Čeští demontéři sociálního státu jsou oslněni, jak se jejich maďarským kolegům v podobné situaci podařilo odvést pozornost k nacionalistickým a fašistickým heslům. Demokracie už není v řadách české vládní koalice zdaleka tak atraktivní jako dřív. A Evropská unie nás už taky nijak zvlášť nezajímá, přestože podle nejnovějších výpočtů Švejnarova institutu IDEA by rozpad eurozóny Česku způsobil ránu srovnatelnou s krizí roku 2009, ale s podstatně vyšší nezaměstnaností.

To co v Česku prožíváme, je vlastně převrat, který jde ostře proti tomu, co si drtivá většina občanů kdy představovala pod pojmem republika a vlast. Všechny přijímané kroky vedou ke zhoršení hospodářské situace a funkčnosti státu, ale nikdo z vlády se nad tím nepozastavuje, jak by to bylo cílem. Korupční megaaféry jsou samozřejmostí, nad kterou se vznáší už nikým nezakrývaná bitva o ovládnutí justice a policie. Zákony jsou přijímány s porušením všech myslitelných procedurálních pravidel, včetně vyhlašování nouzového stavu. Když pak něco neprojde přes Ústavní soud, prožene se to sněmovnou s jiným typem násilí znovu. Opozice v parlamentu mluví do zdi, nejen její návrhy, ale i nabídky dialogu jsou až na výjimky šmahem odmítány, a bez argumentů, mlčením. I těm nejprostším poslancům, kteří se do probíhajícího převratu zapojili, je proto jasné, že když budou příští volby aspoň trochu férové, do parlamentu už se nedostanou.

Také komické monarchistické choutky na Hradě, které bylo možné tolerovat jako nepodstatné úchylnosti, jsou prosazovány stále bezohledněji. Prezident začal diktovat zahraničně politické priority a svým chováním potvrzuje, byť jinak, že ústava má pravdu, když píše, že je nezodpovědný. Jeho kategorická prohlášení, co podepíše nebo nepodepíše bez ohledu na rozhodnutí ústavně odpovědné reprezentace, neprovázejí logické doplňky, že případný nepřekonatelný rozpor bude řešit svým odchodem z funkce. Dává přednost diktátu. Je třeba znovu připomenout jeho rozhodující podíl na amatérské ekonomické reformě, která prakticky vyhnala české občany z výrobního sektoru. Je třeba znovu připomenout jeho podíl na roztržení Československa. Je třeba znovu připomenout jeho snahu o narušení evropských záruk pro české občany.

Rozvolňování vztahů s EU má tam mnohem zlověstnější charakter, než jak by naznačovaly argumenty žonglující s ekonomickými nevýhodami našeho postavení. Česká republika vyrazila rázně na východ. To je zpráva pro ty, kdo se před 22 lety dívali jinam.

Publikováno se souhlasem vydavatele.