Jsou možná dvě vyústění naší pandemie, byť se nám – díky rouškám – zatím zaplaťpámbu docela vyhnula. O jednom sní pravičáci. V průběhu záchranných prací se podaří vyždímat z vlády tak obrovité výdaje, že jí zadlužení nakonec úplně sváže ruce. Bude se muset vrátit k austeritě, škrtům, omezením a rušení veřejných služeb, čímž situaci ještě zhorší a vykope si politický hrob.  V tu chvíli vylezou ze stínu natěšení zachránci a oslní  voliče přesnou diagnózou, co všechno bylo špatně. Jen té politiky škrtů nás nezbaví, v té musí pokračovat, nedá se nic dělat. Přesto máme kliku, že je máme, bez nich by to bylo ještě horší.

A pak tu jsou vlhké sny zleva. Vidí, jak v epidemii umírá vedle lidí i globalizovaný kapitalismus, zatímco ožívá vzájemnost a solidarita. To přece nesmí skončit u roušek a pomoci seniorům. Ti, co prchli na venkov, vzpomínají, že támhle přece byla pekárna, vedle místní řezník, tři hospody. To by se mohlo vrátit, kdyby se lidi dali dohromady, založili nějaký komunitní podnik nebo družstvo a čelili rozpadu globalizace potravinovou a energetickou soběstačností na principech ekonomické demokracie. To znamená, že by to lidem sloužilo, a zároveň i patřilo.

Zprávy ze světa po probuzení jsou zatím smíšené. Globalizovaný kapitalismus umírá v každém případě. Jeho hustá síť komplikovaných dodavatelských řetězců obepínající celou Zeměkouli ztrácí soudržnost. Zpřetrhaly ji zastavení výroby a nemusí se obnovit. Může působit obava, že epidemie se vrátí a znovu přeruší výrobu někde daleko, nebo že bedna se součástmi sice přijde, ale jen na ni sáhneme, jsme znovu v karanténě a opět na pokraji krachu. A když už se to vyrobí, nebude to zase komu prodávat., Obchody jsou zavřené, lidé mají hlouběji do kapsy, začali si zvykat na skromnější poměry a chybí jim víc jiné věci než bezhlavé utrácení.