Teprve týden před nominačním sjezdu Demokratické strany, kdy už se nedalo déle čekat, Joe Biden sdělil výsledek nelehkého výběru, kdy měl na viceprezidentku navrhnout ženu, jak slíbil už na jaře, a ještě ke všemu ne bílou, jak vyplývá z probíhajících rasových bouří po celých Spojených státech. Z těch, které se účastnily demokratických primárek, byla vlastně k dispozici jen jedna, energická kalifornská prokurátorka, která slouží své první funkční v Senátu, Kamala Harrisová (55).

Je to rozhodnutí překvapivé, i není. Bidena štáb před Harrisovou varoval, že ho snadno zastíní. Ale Biden mezitím udělal ještě jedno rozhodnutí, že by stejně po prvním funkčním období skončil. Tak ať případná viceprezidentka září, může to za čtyři roky zúročit. Mezitím se situace změnila i v dalším ohledu. Bidenovy preference začaly ztrácet dech a odstup do prezidenta Trumpa se snižoval z deseti na šest procentních bodů. Proto bylo naprosto nezbytné zařadit do kampaně nový atraktivní prvek, který pak zesílí na nominačním sjezdu příští týden.

Senátorka Harrisová do této kolonky parádně zapadá, je z těch mladších (a drží figuru i na hranici středního věku), jako bojovnice za občanská práva zastává řadu ryze levicových názorů, na které tlačí aktivní progresívní křídlo strany, a je součástí odborné právnické elity. To už tady dlouho nebylo.

Média Trumpova křídla reagují ze dvou směrů. Kamala Harrisová není „umírněná“, je to radikální levicová hrozba Americe, píše zděšeně The Federalist. Je to nejprázdnější osobnost ze všech Demokratů, zkouší efekt události tlumit American Conservative ze stejné kategorie médií. Internetový Time si vybral střední cestu – není ani příliš nalevo, ani příliš nezkušená. První průzkumy po pátečním jmenování Harrisové ukazují na obnovu náskoku Bidena nad Trumpem. Národní průměr podle RealClearPolitics ukazoval ve čtvrtek znovu předstih 7,5 procentního bodu. Podle průzkumu Economist/YouGov, který končil onoho 11. srpna, Biden dokonce vede o 10 procentních bodů. (ZDE, ZDE, ZDE a ZDE)

Demokraté jsou před volbami natěšení, protože vidí otevřenou cestu, o kterou se postarala tragická selhání prezidenta Trumpa v pandemii i ekonomice (evidentně se v tom už neorientuje). Proto si opozice brousí zuby i na řadu nových senátních křesel. Věří tak nejen ve vítězství v prezidentských volbách, ale také v kontrolu celého Kongresu. U Sněmovny reprezentantů zatím není pochyb, že Demokraté stávající většinu udrží, ale vedle toho mají šanci získat navíc oněch pět nebo šest senátních křesel, které by zaručily většinu i v druhé komoře. To by otevřelo prostor pro slibovanou legislativní smršť, která má přesunout USA blíže k sociálně demokratickým standardům.

Noví demokratičtí poslanci a senátoři se stále častěji vynořují z progresívního křídla Demokratické strany, kterému v primárkách padají za oběť i mnozí straničtí veteráni. Pokračuje to, co před čtyřmi lety přineslo do Sněmovny reprezentantů progresivní „úderku“ (squad) v čele s newyorskou Alexandrií Ocasio-Cortezovou. Strana už se toho docela leká, takže na nominačním kongresu – pravda, bude jen virtuální, v podobě čtyřdílné televizní show - dostane AOC jen jednu minutu. Ale bude tam mluvit i Bernie Sanders, tak už se ti dva o svůj vliv nějak podělí. Zatím však není pochyb, že pro nové příslušníky squad (zatím to byly jen příslušnice) AOC zůstane vedoucí osobností.

Chystá se tedy legislativní smršť a od prezidenta a viceprezidentky se očekává, že tomu vyjdou efektivně vstříc. Biden je už přes 30 let součástí washingtonského systému a měl by být virtuózem na všechny jeho nástroje, podobně jako v 60. letech minulého století demokratický prezident Lyndon Johnson. Viceprezidentka může sehrát klíčovou roli v Senátu, jehož podíl na tvorbě zákonů a závažných federálních rozhodnutích je řádově vyšší než u nás. Při rovnosti hlasů totiž hlas viceprezidenta rozhoduje.

Mimo klíčové okamžiky v Senátu je viceprezident celkem bezvýznamnou figurou. Je pouhou zálohou, kdyby se místo nahoře z nějakého důvodu uprázdnilo. Nemusí jít jen o atentáty, republikánský viceprezident Gerald Ford převzal nejvyšší úřad v srpnu 1974 na základě rezignace Richarda Nixona, který se tak vyhnul impeachmentu. Viceprezident to také může mít snazší při vrcholném volebním souboji. V prezidentských volbách roku 1968 Nixon porazil George McGoverna i díky tomu, že v 50. letech sloužil osm let jako viceprezident úspěšného prezidenta Dwighta Eisenhowera. Na Johna Kennedyho roku 1960 to nestačilo, ale vydrželo to jako silný argument i po dalších osmi letech.

Byl by nástup prezidenta Joe Bidena s viceprezidentkou Kamalou Harrisovou začátkem nové epochy, tak jako jím bylo vítězství prezidenta Ronalda Reagana roku 1980? Jsem ochoten věřit, že ano. Přezrálou potřebu změn nelze odkládat. Lze je však znehodnotit a zmařit, jak ukazují pokusy rozdmychávat co nejtvrdší střety v amerických ulicích, kam mají provokatéři přilákat Národní gardu a nabídnout prezidentu Trumpovi auru ochránce práva a pořádku. Nejbližší týdny a měsíce v USA stojí za soustředěnou pozornost.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele