Legendární baskické družstvo Mondragon, dnes mohutná skupina se 74 tisíci zaměstnanci, z nichž je 40 procent podílnických členů, bylo hlavním bodem úterního kulatého stolu na Úřadu vlády ČR o finanční spoluúčasti zaměstnanců v Baskicku. Klíčová zpráva – skupině Mondragonu nejvíc pomáhá jeho hodnotová orientace (dlouhodobost, kvalita, solidarita) a vlastní finanční zázemí v podobě družstevní banky Caja Laboral, která spravuje kapitálové podíly zaměstnanců a je schopná nabídnout poradenskou a finanční pomoc těm družstvům ve skupině, které se ocitnou v potížích.

Kulatý stůl o finanční spoluúčasti zaměstnanců v Baskicku byl součástí pokusů o oživení funkční legislativy pro české družstevnictví, kterým se věnuje socio-ekonomická skupina vedená Annou Kárníkovou. Mnoho osob, které jsem zahlédl v sále, se na těchto aktivitách přímo podílí či pracuje v občanských iniciativách podobného zaměření. Zahlédl jsem Ilonu Švihlíkovou z Alternativy Zdola, Tomáše Tožičku (Česko proti chudobě), Ivana Přikryla (Česká společnost pro rozvoj bydlení), Milana Tarabu (Sdružení nájemníků ČR), Jaroslava Šulce (makroekonom ČMKOS) a mnoho dalších.

Anna Kárníková je jinak vedoucí odboru pro udržitelný rozvoj a zástupkyní šéfa premiérových poradců Vladimíra Špidly. Ten byl také přítomen, aby potvrdil, že nejde o okrajovou iniciativu. Ve svých poznámkách uvedl, že družstevnictví v ekonomice něco jako je v politice přímá demokracie; otázka podílu zaměstnanců na vlastním jmění firem je důležitá; v ČR je družstevnictví na okraji, není využit jeho potenciál – a hlavně v českém právním systému jsou zabudovány překážky o družstevnictví. Proto stojí za to o nich diskutovat a odstranit je.

Baskicko jako příklad není úplně mimo mísu. Unijní diplomat Ramiro Cibrian, známý i z Prahy, vedl delegaci Evropské komise v letech vrcholících příprav na vstup ČR do EU, nabídl srovnání tohoto regionu s Prahou, Ostravskem a Bavorskem podle statistik OECD.

V Baskicku je silná průmyslová tradice, takže srovnání s Moravskoslezským krajem je namístě. Bývala tam velká koncentrace těžkého průmyslu zejména v Bilbau. Jenže Baskicku se daří, i když těžký průmysl mizí, mnoho hodnot, jako je třeba dostupnost služeb, je blízká Praze. Bohatství vyjádřené ročním příjmem na průměrnou domácnost je dokonce srovnatelné s Bavorskem! Nás ovšem v tomto porování sráží vliv slabé koruny, protože hodnoty byly uváděny v dolarech – Baskicko a Bavorsko jsou lehce nad 20 tisíci dolarů, Praha má 15 tisíc a sever Moravy 10 tisíc. Česko však vévodí v tabulkách středoškolského vzdělání, má je skoro každý (ale ve vyšších patrech už je to horší).

Občanská angažovanost v Baskicku, měřená volební účastí, je vyšší než v Praze. Zaměstnanost je tam stejná (zatímco v jiných částech Španělska najdeme nezaměstnanost kolem 25 procent a u mladých dokonce 50 procent). V porovnání životního prostředí je Baskicko na čele tabulek OECD, zatímco Praha s Ostravou jsou na chvostu. Baskicko totiž má hodně obnovitelných zdrojů energie - a větrníky nepráší. Takže i očekávaný věk dožití při narození je v Praze o několik let nižší než v Baskicku (tam činí 82,9 roku). V Praze je k tomu násobně víc vražd v přepočtu na osídlení než v Baskicku, které patří k nejbezpečnějším regionům Evropy.

Možná je to i odraz kulturních rozdílů mezi zaslepeným kořistnickým individualismem, který nezná jinou hodnotu než (mizející) peníze, a životem naplněným cíli a spoluprací opřeným o katolickou sociální doktrínu. Zkuste odhadnout, co k čemu patří. Ale netřeba dělat ze čtenáře blbce, baskičtí katolíci se snaží lidi povznést, nikoliv nestydatě obírat.

A nyní k výkladu Juana Manuela Sinde, bývalého ředitele Mondragonské družstevní korporace a člena představenstva Caja Laboral. Jde o největší ekonomickou skupina v Baskicku, která zaměstnává 74 tisíc lidí a má tržby 12,6 miliardy euro ročně (2013). Vznik Caja Laboral byl nutností, zpočátku to byla jediná banka, která financovala družstva. Později si vybudovala i poradenskou službu a začala dodávat solidární fondy. Po roce 1985 už vzniklo jen málo nových družstevních skupin, protože madridský bankovní dohled viděl v obchodech s družstvy příliš velkou koncentraci rizika a omezil úvěrovou aktivitu družstevní banky v tomto směru. Proto začaly být k podobným cílům zakládány i jiné typy podniků. Pokud to jsou akciové společnosti, využívají amerického modelu se zaměstnaneckými akciemi ESOP.

Jak je to s tou solidaritou: Asi 40 procent zaměstnanců má vlastnická práva a z jejich rozhodnutí je až 30 procent zisku skupiny odváděno do solidárních fondů. Může to být méně, nejde o vítězství družstevní ideologie za každou cenu, přednost má tvorba pracovních míst.

Solidární fondy skupiny tak dostávají každoročně od 10 do 30 procent ze zisku, a první povinností je pomoc družstvům v obtížné situaci. Jde však o kombinaci manažerské pomoci a peněz. Peníze jdou přes banku Caja Laboral, která je také institucí pro krizové řízení. Vedení družstevní banky je volené, to jí dodává pravomoci i autoritu.

Pokud společnost nejde zachránit, neúspěšná jednotka projde bankrotem a změní se na novou společnost. Lidé o práci nepřijdou a obyčejně bývají úspěšní. Další formou solidární pomoci je převzetí lidí z ohrožených družstev. Kdo může, pomůže. Asi 5 procent pracovníků je tohoto původu.

Solidární fondy se používají také na expanzi a investice do zahraničí, zejména do Latinské Ameriky. Ale to je hodně dlouhodobá investice. Dlouho se musí podporovat náklady vedení.

Nesmí se zapomínat ani na vznik družstevní univerzity. Ta baskická byla založena v Mondragonu roku 1997 a navazuje na tradice z časů, kdy financovali základní baskické školy, které Franco nechtěl. Univerzita nyní dostává s celým systémem škol a výzkumných pracovišť 10 procent z ročního zisku. Jedná se však o formu daňového štítu, tyto peníze lze odečíst od daňové povinnosti.

Družstevníci čili spoluvlastníci mají samozřejmě právo na podíl ze zisku, ale dohodli se na tom, že tento podíl je reinvestován nebo průběžně ukládán do penzijních fondů. Vyplácí se až po odchodu do důchodu nebo z družstva. To dává družstvu obrovskou manévrovací schopnost. Hodnota podílnického majetku už činí 34 miliard euro. Vytváří jej 103 družstev skupiny a dalších 122 poboček.

Vedle solidarity pomáhá také otevřenost. Zkušenosti z jednotlivých pracovišť jsou dávány k dispozici všem, šíří se podnikovým intranetem. Sinde přiznává, že řízení podniku vlastněného zaměstnanci není vždycky snadné. Proto probíhají častá školení zaměstnanců a zejména manažerů, kde se tyto zvláštnosti probírají. Mnozí manažeři mají kouče, aby se oddálilo riziko vyhoření. Základem podnikové strategie jsou myšlenky harvardského profesora Michaela Portera o konkurenční výhodě, a ta je postavena na kvalitě, či přímo excelenci podle modelu EFQM. Družstevnictví tedy v žádném případě neznamená druhořadost.

Na úrovni jednotlivých družstev patří ke klíčovým faktorům úspěchu angažovanost zaměstnanců, strategie vycházející z kvality, reinvestice zisku a péče o kulturní hodnoty. Angažovanost zaměstnanců je největší konkurenční výhodou. Ta má ekonomické důvody: zaměstnanci jsou vlastníci a každý už tam má 16 tisíc dolarů kapitálu. Pracují v prostředí vysoké transparentnosti. Znají mzdy svých vedoucích, ale je tam malé platové rozpětí (1:6).

Družstevnictví neznamená ani zvýšené riziko nebo nižší životaschopnost. Skupina Mondragon dokázala během krize zachovat pracovní místa a dařilo se jí lépe než průměru španělských podniků. O dobrou informovanost o skutečných vlastnostech a potřebách družstevnictví se stará systematická lobbistická práce u místních i státních institucí. Snaží se prosazovat legislativní řešení výhodná pro družstva, zejména v oblasti zdanění, a taky pomáhat konkrétním projektům, získávat peníze z veřejných zdrojů. Pracují na novém zákonu o družstevnictví, návrh už nabídli vládě.

Juan Manuel Sinde nakonec připomněl zakladatele skupiny, kterým byl řeholník José Mario Arizmendiarrieta vycházející z katolické sociální doktríny. Jedná se o propracovaný systém, ostatně existuje v českém překladu, jak vyšel v Karmelitském nakladatelství (a je tam dost užitečných myšlenek pro bezvěrce jako jsem já). To jsou kulturní hodnoty mondragorského družstva - všichni mají stejnou důstojnost, sdílí společné zájmy, upřednostňují je nad osobními, práce je týmová, ctí se závazky vůči komunitě, obci.

Ve stopách zakladatele jde sdružení přátel, které šíří jeho myšlenky a snaží se je aplikovat na současnou dobu. Proto propagují i americký systém zaměstnaneckých akcií ESOP. Na závěr připomeňme citát zakladatele, kterého se pokračovatelé nepochybně drží: Nepomůžou nám stížnosti, ale akce!

Publikováno se souhlasem vydavatele