Dvanáct aktivistů Greenpeace ze čtyř zemí, kteří připomněli naléhavost klimatických změn vyvěšením obrovského transparentu z těžní věže slovenského hnědouhelného dolu v Novákách, bylo okresním soudem v Privedzi hned v neděli uvrženo do díry. Mají tam černat až do konání soudu, páč by mohli uprchnout. Právní jazyk mluví vznešeněji o vazbě, ale díra jako díra; svět vně mříží už je beze mne. (ZDE)

Drsný zásah slovenského soudu je hezká ilustrací středoevropského přístupu ke světové klimatické konferenci, která byla zahájena téhož dne v sousedních Katovicích, mimochodem za peníze polských hnědouhelných energetiků. Dokud si o klimatu vyprávějí politici někde v uzavřeném sále, aby našli větičky, které nikoho neurazí, je to v pořádku. Strpíme je, přijeli, odjedou. Ale veřejnost, která neví, kdo tu velí, tu si do toho zatahovat nedáme.

Jenže právě od toho je tu Greenpeace, aby to vládám kazil. Lidi prostě musí dostat slovo. Ve stejném duchu vystoupil v Katovicích David Attenborough, Bohem požehnaný filmař, který nám umí nejnázorněji strkat pod nos, co jsme v tom našem překrásném světě napáchali. My, lidi? No, ne všichni, hlavně korporace s politickým krytím. Proto se lidi musí zvednout: „Lidi, vy to musíte vést!“ hřímal z tribuny OSN vedle diplomatů jako zástupce lidí. (ZDE)

Největší riziko klimatické hrozby spočívá v tom, že si řekneme – my přece globální problém nevytrhneme, a než nastane za desítky let něco hrozného, ono se jistě něco vymyslí. Jenže takhle snadno dopadneme jako ty vařené žáby, které tak dlouho nenapadlo vyskočit z pomalu zahřívaného hrnce, až bylo pozdě.

Studie Globální oteplení o 1,5 stupně Celsia, kterou předložili klimatické konferenci OSN v Katovicích vědci z Mezivládního panelu pro klimatické změny IPCC, poukazuje na to, že všechna ta katastrofální sucha, povodně nebo hurikány, které nás v posední době potkávají, se odehrávají ve světě, který je jen o 0,7 stupně Celsia teplejší než průměr druhé poloviny 19. století. Už těch 1,5 stupně, na kterých v nejlepším případě dokážeme oteplování zastavit, proto není nijak zvlášť bezpečná hranice, ale jít nad 2 stupně je opravdový hazard.

Výsledek bude dán množstvím uhlíku v atmosféře, ale tohle smetiště v ovzduší už je prakticky plné. Pokud nechceme překročit kritickou mez a udržet oteplení do 1,5 stupně, musíme snížit emise oxidu uhlíku do roku 2030 o 45 procent ve srovnání s rokem 2010. Do roku 2030, tedy za žádné desítky let. Roku 2050 pak musí emise klesnout úplně na nulu, a ještě to bude vyžadovat sekvestraci, tedy ukládání vzdušného uhlíku natrvalo do země. Jednat je tedy třeba ihned a velice razantně. Jsme poslední generace, která může problém zvládnout.

Z pohledu Česka je to dvojznačné. Patříme k těm, kdo smrdí nejvíc, ať už v přepočtu na dolar HDP nebo na obyvatele, ale díky šílenostem privatizace, která rozvrátila náš průmysl v 90. letech, smrdíme přecejen výrazně méně než na začátku období. Roku 1992 jsme vypouštěli do atmosféry 13,5 tuny oxidu uhlíku na obyvatele, teď už je to jen 9,2 tuny. Mimochodem, Slovensko začalo o třetinu níž (8,6) a teď je taky o třetinu níž (5,7). A k tomu jsme malí, takže v absolutních číslech to není tak velké, řekne si někdo. Světu přece musí být jedno, jestli se do toho hrneme, nebo ne.

Chceme tedy být černými pasažéry? Proti tomu by se dal vznést morální argument, že narušujeme kázeň mužstva, které se přestane snažit a selže jako celek. Ale jsou silnější obavy, kterým na morálce nezáleží. Popisuje je Paul Gilding v knize The Great Disruption (Bloomsburry Press, New York 2011), přeložil bych to Doba je převratná. Jak už titul naznačuje, upozorňuje na převratné změny světové ekonomiky i společenského uspořádání, které budou důsledky blížících se enviromentálních krizí, ze kterých je globální oteplování tou nejsnáze zvládnutelnou.

Gilding problém definuje šířeji. Obyvatelstvo planety přibývá, ale současně narůstají i jeho požadavky. Když to vzájemně pronásobíme, do roku 2050 bychom měli světový HDP zvýšit řádově – ale jak? Už teď přečerpáváme světové zdroje zhruba o 70 procent. Vzniká tak dluh, kdy z planety odebíráme více, než se tam stíhá obnovit. Představa, že budeme moci čerpat dokonce řádově víc, je naprosto zcestná. Ale protože na toto riziko nekonečného růstu stále nikdo moc nereaguje, nemůže to skončit jinak než nárazem do zdi.

Poučení: Pokud se nevzpamatujeme, dostaneme po čuni. Začnou se hroutit výroby, trhy, finance. Jako vždycky, chudí budou biti víc a ti z rozvojovek nejvíc, takže jim nezbyde než hledat štěstí u nás. To je odvrácená tvář úvahy, že ti malí to nevytrhnou. Nevytrhnou, ale o to větší bude propast mezi tím, co dělají, a tím, co by jim pomohlo ven. Zásadní změny, které si planeta vynutí, vyzní pro někoho jako katastrofa, zatímco druhý je pojme jako příležitost k adaptaci, která nakonec vyzní lépe než to, co bylo předtím.

V tom lepším příštím jsou pochopitelně všechny ty věci, o kterých sní environmentalisté – ekonomika na krátké vzdálenosti, takže místo vysedávání nekonečných hodin v nehybných kolonách aut zvládneme přesuny pěšky, na kole, případně elektrickým samohybem, nabíjeným ze střechy. Bude tam méně práce, tu nám seberou roboti, a víc volného času, víc vlastních potravin, lepší vlastní bydlení s nulovou energetickou spotřebou. Nastane odliv lidí z přeplněných měst.

Není novinka, že hříšníky čeká peklo, a ty, kdo pečují o svoji budoucnost, nebeský ráj. Vraťme se tedy k osudům apoštolů Greenpeace, kteří vyvěsili transparent na bani, jak říkají Slováci dolu, a skončili v báni, jak říkáme my kriminálu.

Slovensko zatím žilo jinými problémy, než je skleníková poklička v atmosféře emisemi z jeho hnědého uhlí. Hlavní pozornost se soustředila na rozvařené „barevně revoluční“ politické prostředí s pravidelnými protesty proti vládě. Dokonce uspěly, svrhly ji a vyměnily za stejnou. Obě strany v posledních dnech značně přitvrdily, nastupují těžkooděnci, ale soupeř taky podává profesionální výkon. V pátek byli zranění na obou stranách. Soudy pálí flastry od boku. Jsou součástí systému, kdoví, co by se stalo, kdyby do nich někdo vtrhl vyvrácenými vraty.

Nicméně dvanáct vazeb, jako kdyby chytli dvanáct vrahů, to je opravdu trochu moc. Advokát zadržených se pozastavuje nad argumentací soudu, že vyvěšený transparent z těžní věže ohrozil životy a zdraví horníků. Ostatně, ani použitý paragraf nehraje, neboť pak by byli stíháni za trestný čin všeobecného ohrožení. Asi jako za bombu pod kolejemi.

Dokonce i slovenskému premiéru Pellegrinimu (SME) se to zdá opravdu divné:

„Rešpektujem rozhodnutia súdov, ale tak, ako sa mi zdalo absurdné prepustenie z väzby zjavného vraha mladého Filipínca, tak sa intenzívne pozastavujem aj nad týmto rozhodnutím.“

Ministr spravedlnosti Gábor Gál (Most-Híd) se snažil být opatrný, protože kdo jiný smí mluvit soudům do rozhodování méně než on, ale přesto mu to nedalo:

"Z pohľadu občana a advokáta s dlhoročnou praxou však môžem konštatovať, že rozhodnutie v príslušnom prípade ma prekvapilo. Hoci spôsob napĺňania misie medzinárodnej organizácie Greenpeace je mnohokrát diskutabilný a neraz vykazuje známky porušenia zákona, na druhej strane, mnohokrát sa im takouto odvážnou činnosťou podarilo nielen upozorniť, ale prinútiť aj konať kompetentné orgány v problémoch celosvetového významu ohrozujúceho životné prostredie, ako aj ľudské zdravie."

Generální prokurátor Jaromír Čižnár okamžitě zareagoval na žádost o odnětí věci z působnosti Krajské prokuratury v Trenčíně, takže spis mu měl být doručen ještě téhož dne.

Filosof Bohuslav Binka, vedoucí Katedry enviromentální studií na Masarykově univerzitě v Brně, přišel zásahem slovenského soudu o dva studenty, doufejme jen na chvíli. Přišel je podpořit na protestní shromáždění v Bratislavě a svoji řeč pak vyvěsil na facebook:

"Víte, jak mi je? Představte si, že dva z vašich studentů, výborných a slušných studentů pošle náhle soudce do vazby, která může trvat až šest měsíců. A za co? Ukradli něco? Ne! Ublížili někomu? Ne! Snažili se někoho podvést? Ne! Vyvěsili transparent, aniž by přitom cokoliv poškodili a komukoliv ublížili. Vyvěsili transparent. Chápete to? Až šest měsíců vazby ve skutečné věznici za vyvěšený transparent. Takže jak se cítím. Rozhořčený a naštvaný. A doufám, že jste rozhořčení a naštvaní také, protože tohle se nedělá.

Ale rozhořčení nestačí. Vždy je potřeba ptát se proč? Možná měl pan soudce jenom špatný den. Přečetl si nějaký jiný paragraf, přepsal se v počítači. Zítra se omluví, všech dvanáct statečných mužů a žen propustí a posype si hlavu popelem. Pokud ne, tak bude důvod jinde. Proč vazební zadržení lidí, kteří vyvěsili transparent, a kteří si zaslouží maximálně pokutu či pár hodin veřejně prospěšných prací? Napadá mě, že někdo chce, aby se báli. Ne – někdo chce, aby se oni i my báli. Jde o strach. Strach, který umožňuje dělat špatné věci, aniž by se někdo bránil.

Jenže to se – ať už je to kdokoliv – hodně přepočítal. Těch dvanáct na těžební věži, ale i nás 400 tady v Bratislavě máme zkušenosti s obranou přírody a obranou svobody, a to znamená jediné – že nás bude sakra těžké vystrašit.

Víte, co má příroda a obrana svobody společného? Nelze ji dostat zadarmo a nelze si ji ani koupit. Vyžaduje úsilí, vyžaduje nasazení, vyžaduje oběti. Nelze si sednout k televizi a naladit si jí, není k dostání ve slevě. Takže milý neznámí, my jsme trénovaní nebát se a bojovat, my víme, že nic z toho, na čem nám záleží, nedostaneme zadarmo. A proto se nebojíme.

Ale příroda a obrana svobody mají společnou ještě jednu důležitou věc – dávají našim životům skutečný smysl. Projděte se lesem, postavte se za někoho, kdo je nespravedlivě pronásledován a ucítíte něco, co je stále vzácnější. Že Váš život a to, co děláte má smysl.

Těch 12, kteří právě teď sedí ve vazební věznici už svůj smysl dosvědčilo. Dokud nebudou venku, musíme za smysl a spravedlnost bojovat my. Bude to dobrý boj.“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele