Pondělí začalo otřesem na trzích s akciemi velkých finančních institucí. Kdysi snad největší banka světa, německá Deutsche Bank klesla na historické minimum, pokud cenu jejích akcí sledujeme od roku 1992. Je desetkrát níže než při svém vrcholu v roce 2007. Podle Financial Times, poslední ránu prý přinesla zpráva časopisu Focus, podle kterého německá kancléřka Angela Merkelová výslovně vyloučila jakoukoliv státní pomoc.

Mor, který zachvátil Deutsche, má několik podob. Je tu zcela iracionální souběh negativní úrokové míry, posílené politikou poskytování astronomických objemů hotovosti Evropskou centrální bankou, a současně zpřísnění bankovní regulace. Jsou to tedy dva zcela opačné podněty ze stejného zdroje. Podle pravidel Basel III se totiž u největších, to je systémové významných bank, zároveň začala vyžadovat vyšší kapitálová vybavenost, aby byly schopny pokrýt případné selhání z vlastních zdrojů (bail-in).

Zpřísnění pravidel kapitálové vybavenosti vychází z toho, co jsme zažili ve finanční krizi. Krachující banky málem položily jinak zdravé státy, které jim přispěchaly na pomoc, jako to bylo v případě Španělska nebo Irska, nemluvě o Islandu, který se vzepřel. Ovšem byly tu také příčiny těchto krachů, které nesouvisí s kapitálovou vybaveností. Už tehdy vládly nízké úrokové míry a banky si zvykly, že zisk lze dokrmit podváděním. Začaly bulíkovat naivním investorům, že hnůj, který nabízejí například v podobě iluzorních výnosů z hypoték, je ryzí zlato s ratingem AAA.

Nyní Deutsche dohonily spory o tyto investice. Ministerstvo spravedlnosti Spojených států nabídlo Deutsche možnost urovnat je mimosoudně, pokud na vyplacení poškozených poskytne celkem 14 miliard dolarů. Banka zatím reagovala prohlášením, že případné urovnání s investory ani zdaleka nedosáhne této výše. Tomu se nelze divit, tržní kapitalizace banky už klesla na 18 miliard dolarů.

Jenom letos klesly akcie DB na polovinu. A s tím je spojená další potíž. Banka před časem úspěšně posilovala svůj základní kapitál zvláštními dluhopisy, kterými se v investiční hantýrce číká kokosy (CoCos – Conditional Covertible). Jedná se o podmíněné konvertibilní obligace. Za složitým názvem je poměrně jednoduchý proces. Poskytnete peníze a banka vám za to vyplácí úrok, jako u běžného dluhopisu. Jenže tento dluhopis není běžný. Je proměnitelný za akcie.

Všechny běžné konvertibilní dluhopisy jsou konstruovány tak, že teď to pomůže korporaci, a až se firma rozjede, vydělá i investor. U podmíněných konvertibilních dluhopisů je to však opačně. Banka je prodává v době, kdy se jí daří a řeší jen regulatorní problém, že v budoucnu bude potřebovat vyšší základní kapitál. Kdyby se však tato potřeba posílení kapitálové přiměřenosti nečekaně přiblížila, banka vám suše sdělí, že vám nic nevrátí a vy máte místo obligace akcie. A s velkou pravděpodobností se to stane ve chvíli, kdy cena těchto akcií prudce klesá.

To se stalo letos na jaře. Z toho je zřejmé, že pohodlná cesta k navýšení kapitálu přes hromady kokosů už je vyčerpána. Do toho teď těžko někdo půjde. Kancléřka zase vyloučila státní pomoc. Nezbyde, než se obrátit na nejbližší partnery, stávající akcionáře a věřitele.

Možná, že to nebude až tak dramatické. Deutsche Bank je skutečně systémově významná už proto, že obsluhuje podstatnou část úspěšného německého průmyslu. Snížení její tržní kapitalizace (po pádu ceny akcií) tuto banku nezmenšilo, stále jí protéká obrovské množství obchodů. Jen je v tom minimum zisku, pokud vůbec nějaký.

Zdá se, že mor, který banku zachvátil, má ještě další podobu. Je jím přehnaná financializace současné ekonomiky. Děláme si větší starost s cenou akcií banky než s její aktivitou v oblastech, kvůli kterým banky vznikly. Těmi je usnadnění tržních operací, onoho ekonomického metabolismu, který zahrnuje obstarávání reálných vstupů do výroby a uplatňování výrobků ve spotřebě. A tento problém už je řešitelný jen politicky. I když tedy Angela Merkelová své Deutsche Bank nic nedá, musí se zamyslet nad tím, jak zbavit ekonomiku zátěže přerostlého a nefunkčního finančního systému.

Možná bude stačit jenom méně překážet. Tak jako v softwaru platí heslo, že co funguje, je nejspíš zastaralé, tak také v ekonomice obecně začne být signálem zastaralosti a zranitelnosti nadměrná velikost. Je to proto, že vstup do odvětví – i toho finančního – se extrémně usnadnil, jen zatím není vnímán jako úplně korektní.

Alternativní měny – nejen bitcoin – a elektronické platební a vyrovnávací systémy jsou dostupné i v malém. Nic to nepotřebuje, skoro nic to nestojí. Fungují jako vnitropodniková banka. S vnějším světem a jeho regulací se setkávají až na zdanitelném výstupu.

Může to být samozřejmě nebezpečné, šmejdi vám vlezou všude. Kybernetická bezpečnost má i tento rozměr. Stát by mohl pomoci nabídnutím dohody na společných pravidlech (zákony) a jejich vynucování (regulace). Zároveň by přiznal, že ty velké vystaví nečekaně ostré, nejspíš zničující konkurenci.

Ale bolet to musí v každém případě, ať už velcí padnou, nebo se zkusí přizpůsobit. Možná, že toto pondělí už to začalo. Deutsche Bank je jen nejvíc vidět.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.