Proč to dělá? Nemá to být další nájezd na zdroje pro sociální stát? Možná, nevíme, jak se to vyvine. Ale může to být i opačně – mohlo by to zabrzdit rekordní rozpočtové schodky vznikající z nemravného rozkulačování veřejných zdrojů korupcí a předraženými zakázkami do kapes těch, kdo sami odmítají státu spravedlivě přispět.

Proč ČSSD podporuje „dluhovou brzdu“, kterou zakladatel portálu Eurointelligence.com Wolfgang Münchau označuje „za čiré bláznovství“? Münchau poukazuje na situaci extrémně zadlužených států, které vynucené tempo splátek strhává do krize, kdy dluhy naopak rostou. Vidí procyklický charakter takové politiky zejména směrem dolů, zesiluje pokles. Jenže Česká republika má opačný problém, vláda dělá dluhy v době růstu, a nejsou to dluhy z investic, které se časem zaplatí samy. Jsou to dluhy z nejrůznějších dárků privilegovaným skupinám a z neochoty zatížit určitou kategorii daňových subjektů spravedlivým podílem zdanění.

Kdyby platila, „dluhová brzda“, která činí věrohodnost snahy o vyrovnaný rozpočet přezkoumatelnou v Bruselu, v krajním případě u Evropského soudního dvora, tak by si s největší pravděpodobností vynutila nápravu excesů stávajícího systému. Typickým příkladem je neexistence progresívního zdanění, jak to zavedla Topolánkova daňová reforma, hájená s ideologickou zaslepeností vládou Petra Nečase.

Jak konstatoval minulý týden odborářský analytik Martin Fassmann na odborné debatě, která se odehrála v think-tanku Cesta, český daňový systém je teď nastaven tak, že automaticky generuje deficity na úrovni 200 miliard korun. Příklad z loňska nám to ukazuje jako na dlani. Schodek státního rozpočtu za rok 2011 byl podle předběžných odhadů 143 miliard korun, ale detailnější pohled na příjmovou stranu ukazuje, že příjmy byly o 62 miliard korun nižší oproti plánu. Tyhle peníze prostě Kalousek nedokázal vybrat.

Tento vývoj byl přitom patrný dlouhodobě, už v půli roku byl deficit příjmů asi 55 – 60 miliard korun. Nakonec se miliardy podařilo někde vyškrabat, ale tato díra nebyla náhodná, byla systémová. A dá se všude tam, kam se loni drsně sáhlo, sáhnout i příště? Těžko. Nemá smysl opakovat pokusy, jak koně odnaučit žrát…

Deficit 200 miliard korun přitom hrozil při hospodářském růstu o 2 procenta HDP! S tím bychom byli v případě mezinárodního posouzení k smíchu. Nejsme přitom tlačeni žádnými astronomickými splátkami dluhu, ten není nadměrný, byť prudce narůstá. Ale neměl by růst samozřejmě, zatímco hrstka lidí si pakuje kapsy. Kdo šlápne na tuhle dluhovou brzdu, když ne Brusel??

Nerealistická daňová reforma, která se vyhýbá penězům tam, kde jsou, a pak vyškrabuje je od těch, kdo je nemají, není to jediné, co ohrožuje stabilitu veřejných financí. Problémy jsou do poslední chvíle zakrývány čerpáním nejrůznějších rezerv, a když peníze dojdou, problém se odkopne z ministerstva financí jinam.

Příklad: Zvýšení DPH naplní kasu ministerstva financí, ale na účet krajů a zdravotních pojišťoven. Služby, které kraje a zdravotní pojišťovny platí, budou zatíženy touto vyšší daní - účty tedy budou vyšší, ale rozpočty zůstanou stejné. Takhle vzniká nečekaný přírůstek zadlužení.

Zvýšení DPH mělo vytvořit rezervu na penzijní reformu. Tato rezerva však byla utracena jinde, a to se ještě na reformu nesáhlo. Žádné další peníze na cestě nejsou. Pokud by se dodržel původní plán sjednocení DPH na 17,5 procenta, je to nula od nuly, protože zvýšení dolní sazby o 3,5 procenta vynese zhruba tolik, o kolik rozpočet přijde snížením horní sazby o 2,5 procenta. Pokud penzijní reforma opravdu začne, bude se muset DPH zvyšovat znovu. Na 20 procent? Zvyšování DPH však nelze dělat donekonečna a mělo by se považovat za rezervu, po které se sáhne až úplně naposled.

Zatímco DPH stoupá, krev teče jinde. Rezervy zdravotních pojišťoven už jsou vyčerpány. V letošním roce tam byl naopak schodek 11 miliard korun, a pokud se DPH zvedne na 20 procent, bude roční deficit zdravotnictví 20 miliard korun, vypočítává Fassmann.

Dvacet miliard sem, dvacet miliard tam, zdálo by se, že v rozpočtu za 1,4 bilionu se nějaká ta miliarda ztratí. Jenže náklady péče se přece začaly přesouvat ze státu na nemocné. Je jasné, že se to bude hradit vyšší spoluúčastí, kterou umožnilo zavedení „nadstandardů“. Kolik si tedy připlatíme?

Když vyjdeme ze statistik, že nemocných je asi jeden milion lidí (převážně dětí a starších osob), připlatí každý v průměru 20 tisíc korun ročně!

Tohle by si měli lidé uvědomit, když někdo vykřikuje, že si přece necháme Brusel nahlížet do návrhu našeho státního rozpočtu.

Publikováno se svolením vydavatele.