Kdybychom to posuzovali jen podle televizního zpravodajství, byla to tragédie. Na obrazovce se střídal plačící majitel rodinné hospody, který kvůli elektronické evidenci tržeb zavře krám, po něm opoziční vůdce chmurně sdělil národu, že to hned první den zkrachovalo, a pak ještě zavládly starosti o babičku, která prodala ošatku jablek a musí se kvůli tomu naučit zacházet s telefonem.

Jisté je, že média přistoupila k zavedení EET nepřátelsky. Bůhví proč, možná jen proto, že jejich chlebem jsou špatné zprávy, takže kdyby se něco povedlo, není o čem psát. Hrůza a krev, to je jiné kafe, a když není na skladě žádné skutečné utrpení, je vhodno je aspoň vyhlížet a chodit s cedulí, že konec světa se blíží.

Skutečný konec světa si však představuju jinak. Daleko věrohodněji působila debata v nočních Událostech a komentářích na ČT 24, kde zástupci hospodářské komory, asociace malých a středních podniků a podnikatelů z hotelů a restaurací statečně přiznali, že tohle už dávno chtěli. Ocenili krok k narovnání trhu, na kterém byl zatím poctivec v nevýhodě. Jediné riziko viděli ve výjimkách a nepředvídatelných změnách, které vytvářejí prostředí pro lidovou uměleckou tvořivost, jak zase celý systém s přehledem očurat.

Ve všech těch zlobných reportážích, kterými ČT přípravy EET provázela, chyběl popis základní situace: Kdo neplatí daně a pojištění, může si dovolit nižší ceny. A nižší ceny pak odvádějí zákazníky hospodám, kde zákon nedokážou nebo nechtějí obejít. Plakalo se tedy nad těmi, kdo kazí kšeft. Nebo nad těmi, komu je podnikání nad síly.

Státní podpora by však neměla spočívat v tom, že zákony netřeba dodržovat. Na fotbale bychom řvali, kdyby soupeř ve vápně nejprve zkosil pár obránců a potom vsítil rukou, zatímco sudí si nevšímavě listuje v erotickém časopise. Rozhodně bychom nežádali, aby se kopala penalta na bránu poškozených. Ale fotbalová gramotnost je mezi novináři nepochybně vyšší než daňová nebo podnikatelská.