Pravice pořádně zvedla laťku arogantního bezpráví, že i komanči by se měli co učit. Přesto může být letošní rok rokem úlevy. Stačí, když nebudeme tak hloupí, abychom si zvolili někoho, kdo plynule naváže na Václava Klause. Mocenský základ našeho parazitního systému se pak začne drolit. Jde tedy jasně o negativní volbu, jako ve volbách krajských a senátních.

Obyčejně se českému kapitalismu říká „mafiánský“, ale možná by bylo vhodnější mluvit o kapitalismu „parazitním“. Kapitál v něm nemá funkci faktoru výroby, ale nástroje společenské nerovnosti, aby se ke státnímu cecíku, ze kterého tak mocně teče, nenahrnuli všichni. Všichni nemohou být zkorumpovaní, všichni nemohou chtít miliardovou veřejnou zakázku, všichni nemohou dostat možnost rozšustrovávat evropské fondy. Kdo by to platil? Už takhle toho mají zaměstnanci se středními příjmy – hlavní daňový soumar – plné kecky.

Které cecíky jsou nejobsazenější a co se s tím dá dělat? Proberme si to aspoň namátkově.

Církevní

Českou zprávou roku je zjištění, že ČR je nejateističtější zemí Evropy. Se svými 30 procenty ateistů překonává i Francii. Překvapivé to není, protože už sčítání obyvatelstva ukázalo, že počet obyvatel, kteří se hlásí k nejpočetnější římskokatolické církvi, klesl za posledních dvacet let na třetinu a plouhá se na nějakých deset procentech. To je také důvod, proč církevní restituce nebyly předloženy referendu. Tahle hrstka by neměla šanci proti drtivé většině (standardně proti 80 procentům obyvatelstva), která nesouhlasí s nesmyslným rozdáváním veřejného majetku v hodnotě stovek miliard korun.

Co bylo ukradeno, musí být vráceno, nabádá přední česká právní autorita poslanec Marek Benda, jehož myšlenky jsou tak velké, že ani nejdou napsat malými písmeny. Hezký příklad toho, co má na mysli, jsem našel v Kosmově kronice. V prvním díle si počteme o časech, kdy církev potřebovala něco do začátku. Ovšem z darů, ne z lupu. Čili napřed lup, potom dar.

Kosmas třeba barvitě popisuje, jak roku 1039 kníže Břetislav vtáhl „do země polské, zbavené svého knížete, nepřátelsky na ni udeřil, a jako prudká bouře zuří, řádí a vše poráží, tak on hubil vsi vraždami, loupežemi a požáry, dobýval pevných míst, a vtáhnul do Krakova, hlavního jejich sídla, vyvrátil jej z kořene a zmocnil se v něm kořisti. Mimo to pobral i nesmírné množství zlata a stříbra, staré poklady od dávných knížat shromážděné. Rovněž i ostatní hrady vypálil a se zemí srovnal.“

Nejdůležitější byla návštěva Hnězdna, kde zbořili oltář v bazilice svaté Boží rodičky Marie a našli pod ním ostatky českého mučedníka Vojtěcha. Když pak „přišli se vším svatým nákladem šťastně a vesele do Čech“, seřadili se v procesí, kde za svatými ostatky šlo „dvanácte vybraných kněží, kteří sotva mohli unésti tíži zlatého Ukřižovaného – neboť kníže Měšek třikrát sám sebe vyvážil tím zlatem“ (jistě dobrovolně), za nimi nesli „tři zlaté desky, které byly položeny kolem oltáře, kde odpočívalo svaté tělo. Bylať nejdelší deska pět loket zdéli a deset dlaní zšíři, hojně zdobená drahými kameny, křišťály a jantarem.“ A ke konci „přes sto vozů přiváželo obrovské zvony a všechny poklady Polska, za nimi se ubíral nesčíslný zástup urozených mužů, kteří měli ruce spoutány řetězy a hrdla ukována v řetězy.“

Knížete Břetislava pak někdo udal Svatému otci, hrozila klatba, ale čeští poslové nakonec v Římě vysvětlili, že „jsme to neučinili z opovážlivosti, nýbrž k velikému prospěchu křesťanského náboženství a z dobrého úmyslu“. Přispěla také trocha pozitivní motivace, takže vše se odčinilo tím, že kníže „dal vystavěti ke cti svatého Václava mučedníka ve hradě Boleslavi na Labi, kde tento světec kdysi šťastně podstoupil mučednickou smrt, velmi pěkný chrám.“

Velké majetkové přesuny jsou vždycky možné, nic není ve společnosti nezvratného, jak rádi připomínají ti, kdo uvádějí jako příklad Francouzskou revoluci. Pro nás jsou aktuální principy, na kterých byla naše republika založena T. G. Masarykem. Bylo jím volnomyšlenkářské, demokratické a sociálně založené republikánství národů kolem toho „československého“.

V tom posledním principu možná Masaryk neuspěl, ale republika zůstávala do poslední chvíle demokratickým ostrovem i ve fašistickém obklíčení. S dědictvím klerikálního mocnářství se vyrovnávala pozemkovou reformou. Nynější církevní restituce myšlenku pozemkové reformy a veřejného charakteru církevní služby pošlapávají, budeme se tedy muset k věci vrátit. Pozemková reforma by mohla napravit i zdánlivě bezvýchodný stav českého zemědělství, které je monokulturní, ničí pracovní místa, vylidňuje venkov, odtrhlo vlastnictví půdy od jejího obdělávání, zvyšuje závislost země na dovozech, ohrožuje úrodnost půdy i zdraví obyvatelstva a celkově má „polokoloniální charakter“, jak by řekl František Čuba.

Penzijní

Také fakt, že o druhý pilíř penzijní reformy má zájem jen 6 procent občanů, ukazuje, že Nečasova vláda míří neomylně do černého (bude jí tam dobře). Teď přirozeně vynaloží obrovské peníze, aby zpitoměla víc naivních troubů, kteří si potřebují celoživotně snížit plat o dvě procenta a následně také o deset procent důchod z průběžného systému (to jediné je jisté). Sliby vysokých sklizní z druhého pilíře jsou směšné. Výnosy stávajících penzijních fondů se státní podporou budou i letos, další rok po sobě, hluboko pod inflací. Penzijní reforma je přitom bez státní podpory.

Střadatel je ostatně tím posledním, o koho v ní jde. Nevypověditelnost smlouvy na dlouhá desetiletí umožňuje odčerpávat peníze vysokými poplatky, které dorazí to, co tam po inflaci zbylo. Fondy druhého pilíře smějí prodělat, na rozdíl od penzijního připojištění („třetího pilíře“) podle starých smluv. Riziko bude jen a jen na střadateli, který to však nemůže ovlivnit.

Kdyby reformě šlo o výnos pro penzisty, a nikoliv jen pro vlastníky správcovských společností, zákon by založil také jednu státní správcovskou společnost, která by těm soukromým konkurovala nízkými náklady. Tak znělo doporučení NERV. Hlavní boj v pozadí schvalování reformy se však odehrával o to, aby se toto doporučení NERV za žádnou cenu nerealizovalo. Stejně tak se nepřipustila státní garance vkladů. Není divu, že cti dbalé velké mezinárodní pojišťovací společnosti AXA, Aegon a ING nakonec stáhly svůj zájem.

Penzijní reformu přitom společnost potřebuje, ovšem férovou. Před časem se v ČR diskutovalo o řešení, které se stává unijním standardem. Jedná se o systém NDC. Sám o sobě je docela krutý – jsou to individuální účty, ze kterých se později vypočítá důchod přímočaře podle toho, co tam kdo dal. Vypadá jako zaváděný druhý fondový pilíř, ale co se zdá, to je sen – NDC je průběžný systém. NDC je tedy jen jiným klíčem, jak vypočíst důchod z průběžného systému. Přesněji, jednu složku důchodu, tu zásluhovou. Ta druhá, sociální, případně i další solidární, se financuje z daní.

V samotném NDC toho bohatí moc solidárně nepřispějí, strop příspěvku (i nároků) může být ještě níže než dnes, na dvojnásobku průměrného příjmu. To je však možné jen proto, že solidární příspěvek zaplatí jinde, je financován z progresívních daní. Z toho je zřejmé, že penzijní reforma není možná bez progresívního zdanění, které důrazně hrábne do vysokých příjmů. Penzijní reforma s rovnou daní, to je „vodka tabletnaja“, kravina čtvrté cenové skupiny. Nesmysl. Trik. Podvod.

Daňové

Daně se prudce zvýšily, ale není pravda, že nejbohatší zaměstnanci budou od letošního roku platit vyšší daň z příjmu, jak vytrubují režimní média. Je pravda, že jejich efektivní sazba bude konečně stejná, přestože se už řadu let hauzíruje s pojmem „rovná daň“. Ve skutečnosti se ze střední mzdy platilo 23 procent (z hrubého) a jen ze mzdy nad stropy pojištění se platilo slibovaných 15 procent. Doplňková dan z příjmů nad stropy pojištění, která se teď zavádí, zruší výhodu milionářů, ale nedá ani korunu navíc. Je však trapné, že čeští plátci, kteří jsou na tom příjmově nejlépe, nejsou ochotni reálně podpořit fiskální konsolidaci, kterou tak rádi zdůrazňují hubou.

Proti daňové progresi pravice obyčejně vytáhne tvrzení, že vyšší zdanění vysokých platů je trestem za vzdělání a vyšší úsilí. Má pravdu? To lze snadno otestovat na vzorku vysokoškolsky vzdělaných učitelů, vědců, konstruktérů, překladatelů a dalších osob, které rozhodují o konkurenceschopnosti republiky. Jak se snadno přesvědčíme, ti by vyšším zdaněním vysokých platů potrestáni nebyli. Někde jsou chráněni do té míry, že mají platy menší než malé, aby unikli dosahu větších daňových výkyvů.

Pro zajímavost, dohoda, kterou uzavřeli američtí Demokraté a Republikáni, aby se vyhnuli pádu z fiskálního útesu, znamená, že v USA se bude platit z vysokých příjmů zhruba dvakrát tolik co v ČR. Ve Francii to bude podobné, ale neprošlo zdanění nejvyšších asi 150 platů krutou 75 procentní daní. Tento symbol nápravy trendu k extrémní nerovnosti narazil u Ústavního soudu, ale vláda se nevzdává a předloží novou variantu.

Česká opozice je krotká a bojí se solidárních funkcí daňového systému. Ve skutečnosti je to univerzální nástroj, kterým se dá realizovat i oblíbený úkol, tentokrát myšlený vážně – co bylo ukradeno, musí být vráceno. To by si určitě našlo voliče.

(Pokračování příště)

Publikováno se souhlasem vydavatele.