Stoupáme, nebo klesáme?  Stoupáme, radují se jedni, dopadlo to líp, než jsme čekali. Předběžný odhad českého hospodářství za rok 2021 ukazuje meziroční růst HDP (poslední čtvrtletí loni proti tomu předloňskému) o 3,6 procenta. Tento lepší než očekávaný výsledek přinesla zvýšená spotřeba z měsíců, kdy se zdálo, že covid ustupuje.

Avšak zdání klame, mohou říci jiní. Odložená poptávka se naplnila a už nebude pokračovat. Vykryla strašidelný výpadek výroby automobilového průmyslu, který loni ztratil skoro čtvrtinu ve srovnání s úrovní z předcovidového roku 2019, a tam problémy trvají. Čipy nejsou, vstupy jsou drahé, stávající technologie končí a s novou si nevíme rady.

Covid je v tuto chvíli největším rizikem, ale možná už jen pár posledních měsíců. Doufejme, mnozí si to nemyslí. Je tu však spousta dalších brzd, které jsou stále výraznější. Naše peníze přednostně sebere energetika, úroky, ceny bydlení, potraviny. K tomu se vláda rozmýšlí, jak nás obrat ne snad vyššími daněmi, ale osekáním veřejných služeb, zkrátka tím, co nám příště už nedá. A přičtěte taky exekutory, nejrůznější šmejdy nebo vynucenou práci načerno. Kdo chce tenhle seznam protáhnout dál, jen do toho.

S tou energetikou je to jasné, máme to denně na talíři. České obyvatelstvo je najednou vystaveno násobně vyšším spekulativním cenám na světových energetických burzách. Kolik bude těch, kdo to nezvládnou? Podle odhadu ministerstva sociálních věcí potřebuje pomoc 200 až 280 tisíc domácností. Sociolog Daniel Prokop z PAQ Research v neděli v ČT informoval o výzkumu, podle kterého by mělo nárok na podporu 20 procent domácností. Ostatně krach společností jako Bohemia Energy postihl milion domácností. Průměrná domácnost má 2,5 člena, takže postižena je čtvrtina populace.

Vláda Petra Fialy odmítla plošnou pomoc v podobě krátkodobého snížení DPH za elektřinu a plyn (ale to by lidem bez peněz stejně nepomohlo). Místo toho má nastoupit „adresná pomoc“ v podobě příspěvku na bydlení. Tuto pomoc, která vyžaduje vyplnění fasciklu nesrozumitelných papírů, zvládá podle dosavadního průběhu tak deset procent z těch, pro koho je určena. Podstatně víc bude těch, kdo jsou bezradní a čekají, až na dveře zaťuká exekutor. Znamená to, že dospělí členové takto postižené domácnosti se musí přesunout do šedé ekonomiky, kde se dělá načerno, samozřejmě za minimum, a sráží se tak mzdová hladina i ostatním.

Proč je na tom český spotřebitel energie nejhůř v Evropě, netřeba moc pitvat. Vedle ideologické potřeštěnosti naší politické scény, která nám zabránila zajistit dlouhodobou spotřebu plynu dlouhodobou smlouvou s dodavatelem, je za tím také umanutost zastánců centrální energetiky, kteří dělají všechno pro to, aby zablokovali decentralizovanou konkurenci. Proto se u nás rozvoj obnovitelných zdrojů posledních deset let prakticky zastavil. Za tu dobu už mohlo mít spousta domácností svoji investici do solárů na střeše dávno splacenou a dnes měli podstatnou část elektřiny zadarmo. Energetický trh by byl menší, a mohl by si proto méně dovolovat.

Z ekonomického hlediska jde o těžkou ránu konkurenceschopnosti ČR. Peníze, které dáme za elektřinu, nemůžeme uplatnit jinde, podtrhne to spotřebitelskou poptávku. Jeden segment, energetika, ji tak díky svému výsadnímu postavení úspěšně krade jiným. Energetický regulační úřad tomu přihlíží a moudře to komentuje, což je nám platné jako hrábě v kapse. Vedle toho je zatížena i výrobní sféra, kde mají vyšší náklady než zahraniční konkurence. Někdo ty náklady přesune do odbytových cen a přihřeje tak inflaci, ale to se nepodaří každému, a tak se sahá do rezerv nebo do mezd.

Lidi, které exekuce dotlačí k práci na černo, si zachovávají možnost, že jim stát ten mizerný příjem doplní sociálními dávkami. Proto dosud nebydlí na ulici a děti mohou s ostatními třeba na školu v přírodě. Když to však sečteme, kolik to stojí (jenom výdaje, žádné příjmy), vládu vyjde pěkně draho záměr na této sociální katastrofě ušetřit.

Další dobrák, který nám vykrádá spotřebitelskou poptávku je Česká národní banka se svou extrémistickou měnovou politikou. Teď se chystá odskočit základními úrokovými sazbami od těch evropských či amerických nejvýš, kam historie sahá. Jako kdyby v Česku – ale jenom v Česku, nikdo jiný tak nereaguje – udeřila tisíciletá inflační povodeň. Nebo jako kdybychom byli tak podřadní zoufalci, že riziko našeho peněžního sytému lze vykoupit jen trestnou úrokovou sazbou.

Pro zajímavost, v USA je stejná inflace, přesto na ni nejen centrální banka Fed, ale dokonce ani finanční trhy nereagují. Desetiletý státní dluhopis má dokonce negativní reálný výnos. Kupuje se i s mírnou ztrátou, protože pandemické příčiny inflace pominou, ale na akciovém trhu to bude pořád lítat nahoru a dolů. Státní dluhopis tak nabízí jistotu, kterou jinde nenajdete. Americká (a evropská) inflace je vnímaná jako dočasná, inflační očekávání v podnikatelské i spotřebitelské veřejnosti nevzrostla.

U těch inflačních očekávání se zastavme. Centrální banky hovoří o cílování inflace, ale fakticky cílují inflační očekávání. Ta naše dělá vše proto, aby vzrostla. Když zvedá sazby o pět stovek základních bodů výše, než jaké platí u sousedů, prezentuje inflační nebezpečí v intenzitě, na které platí jenom atomovka.

Českou spotřebitelskou poptávku vykrádají také ceny bydlení, které se utrhly ze řetězu. Podle šetření společnosti Cyrrus stoupaly dvouciferným tempem i za covidu. Mezi lety 2013 a 2019 české byty zdražily v průměru o 66 procent. Pak přišla pandemie – a vzrostly od dalších 19 procent. Za osm let jsou tedy prakticky na dvojnásobku. Vznikl radostný penězovod, kdy majitelé nemovitostí diktují nehorázné nájmy a stát je doplácí příspěvkem na bydlení.

Teď se nájemcům pomáhat musí, ale kdyby stát vedle toho přispěl na  rozvoj obecní výstavby, bytového družstevnictví nebo prosadil vyčlenění části nového bytového fondu pro potřeby dostupného bydlení, bylo by líp. A kdyby byly investiční byty (třeba pátý a další) zatíženy vyšší daní z nemovitostí, zbrzdilo by to spekulaci s cenami. 

Rekordní růst cen bydlení hnaný zájmem o investiční nemovitosti je dokladem extrémně velké nerovnosti v zemi. Pár lidí peníze má a je schopno ovlivnit osudy všech ostatních. Oficiální statistiky o nerovnosti tvrdí něco jiného, ale osobně bych považoval tento ukazatel za jeden z nejvýmluvnějších. Podle údajů společnosti Creditas prudce vzrostl objem peněz určených na úspory, dokonce o 37 procent za rok. I v tomhle bych viděl spíš pohyb velkých peněz, které někde prudce narůstají (mechanismy, které tu právě probíráme), a jinde pak chybí.

Zkusme se podívat na to, kolik lidí je na tom naopak špatně. V televizní debatě u Moravce zaznělo od Daniela Hůleho (Člověk v tísni) překvapivé zjištění, že statistické výkazy o příjmové hladině domácností neobsahují údaje o exekuci. V současné době je v Česku v exekuci 720 tisíc lidí, a když do toho započteme i partnery a rodinné příslušníky, je tu minimálně 1,5 milionu lidí, kteří jsou přímo dotčeni exekucí. Vzhledem k tomu, že Česko je v exekucích jedno z nejhorších z vyspělých zemí, ve kterých se dělají mezinárodní srovnání příjmové situace domácností (SILC), tak ta česká čísla o mimořádně nízké míře sociální nerovnosti jsou naprosto zavádějící.

„Ta reálná chudoba je u nás prostě větší,“ konstatoval Hůle. „Jako chudí nejsou počítáni lidé  rodinách, kde je exekuce.“ Problém je však i v samotné metodice výpočtu. Za chudého je označován ten, kdo je pod 60 procenty mediánového příjmu. Ale když je celá společnost chudá, tak těch pod těmi 60 procenty moc není. Hranice chudoby je u nás dvojnásobně níže než třeba v Německu. Česká průměrná mzda je pod hranicí německé chudoby.

Kdyby se podle Daniela Prokopa z PAQ Research vypočítala harmonizovaná hranice příjmové chudoby v EU (průměr přizpůsobený národním cenám), v Česku by pod ní bylo asi 25 procent obyvatelstva. Ale moc velký smysl ten ukazatel nedává. Když všem klesnou příjmy, nepřibude chudých, protože klesne i hranice chudoby. Česko není ani podle Prokopa příliš chudé, patříme do horní poloviny EU (jinde je to horší), ale málo se dává třeba na sociální výdaje (přestože politici rádi tvrdí opak). Průměr v EU je 19 procent HDP, u nás se dává 12,5 procenta.  „U nás se přitom vytvořil mýtus neexistující chudoby a extrémních sociálních výdajů,“ konstatoval Prokop.

Chudé tedy máme mnohem víc, jejich peníze přednostně odsávají subjekty, které se dokázaly v našem systému slušně obrnit, a odnášejí to obory, které v takové vykradené poptávce nemohou prosperovat. To se musí promítnout i do hospodářského růstu.

Nakonec se ještě vyrovnejme se s úvahou, že hospodářský růst začíná být chiméra založená na perverzním týrání přetížené planety, která to nemůže vydržet věčně. Na tom je hodně pravdy, ale měl by to trochu zmírnit koncept oběhového hospodářství, jehož strategický rámec loni v listopadu vypracovala i česká vláda. Dokopal nás k tomu Brusel, jinak by to nebylo, byli jsme jedni z posledních v EU.

Zavádění oběhového hospodářství či cirkulární ekonomiky znamená, že také u nás by se měly odpady měnit v suroviny (v obrovském objemu, třeba jako recyklace betonu), měla by se prodlužovat životnost výrobků, zaručovat jejich opravitelnost a přesouvat těžiště spotřebitelského chování od vlastnictví málo využívané věci k zajištění toho, aby nám poskytovala svoji funkci jako službu zajištěnou někým jiným. Nechci auto, chci, aby mě jen odvezlo. Patří sem i koncept sdílení, zatím mařený platformami, které jej mrzačí a monopolizují. V zásadě se však má jednat o dlouhodobý proces, který zrychlí přesun od výroby ke službám, takže za hospodářským růstem bude něco jiného než více primárních zdrojů a energie a budeme to schopni ještě chvíli ustát.

Pořád na to budeme potřebovat peníze, které jsou však v Česku rozděleny velmi, opravdu velmi nerovnoměrně. A začíná to být dobře, opravdu dobře vidět.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele