Nedávno jsem si ze zvědavosti shlédl ruský válečný film Leningrad. Hlavními hrdinkami jsou dvě ženy, sovětská milicionářka z Leningradu a britská novinářka. V listopadu 1941, ještě před vstupem USA do války, jsou jedinými reálnými spojenci proti Německu Británie a Sovětský svaz. A tak z Moskvy na začátku zimy roku 1941 odlétá do obklíčeného Leningradu letadlo s britskými novináři, aby napsali reportáže z bránícího se spojeneckého města. Za náletu je však tato reportérka odhozena výbuchem, omdlí, ztratí doklady. Ta milicionářka jí chce pomoci, ale letadlo už mezitím odlétlo a ostatní milicionáři už tu reportérku nahlásili jako mrtvou a vypadají, že chtějí srovnat skutečnost s hlášením, protože hlášení opravit nelze… Ta milicionářka chce ale oné reportérce pomoci, takže ji schová ve své rodině a vyrobí jí falešné papíry. Nakonec ani jedna z nich blokádu nepřežije, jen někteří rodinní příslušníci. Tolik děj.

Zajímavé jsou však reálie filmu. Prvně jsem se tak napřímo z ruských zdrojů dozvěděl, že celou dobu blokády existoval v Leningradě rozsáhlý černý trh s potravinami, čili dobová korupce svého druhu.

V tom filmu je to zajímavě podáno. Zatemnělé zasněžené město, po ulicích leží nepohřbení lidé zemřelí hladem, maminky táhnou na sáňkách své mrtvé děti zabalené do dek a k tomu černý trh. A ne nějak složitě zakonspirovaný nebo jen v kruhu rodiny a blízkých známých rozšířený. Prostě poloveřejný černý trh, asi jako u nás kdysi před Tuzexem. Prodávající stáli na náměstí v kabátech, kolem krku měli provázky tu se štanglí salámu, tu s uzenou rybou a zájemcům jen přirozepínali kabáty a ukazovali zboží. Platilo se penězi, šperky, ale někdo také nesl na výměnu pod rukou starý obraz z carských dob ve zlatém rámu velikosti dobře 2 x 2 metry! Milice nemilice, NKVD neNKVD….

Vůbec nepodezřívám současné ruské filmaře, že by neznali realitu blokády Leningradu. Ani si nemyslím, že by chtěli (nebo asi i mohli) za státní peníze diskreditovat památku Velké vlastenecké války. Příběh může být umělecká licence, ale kulisy mají nepochybně v pořádku.

Ale k té korupci. Ani všemocné, všemi pravomocemi nadané sovětské represivní orgány nedokázaly ani za Velké vlastenecké války zarazit černý trh v obleženém hladovějícím městě! Pravomoci neomezené, práva podezřelých nula. A přesto neuspěly. (A čistě pro spravedlnost doplňuji, že nacistické represivní orgány nebyly v boji proti černému trhu o mnoho úspěšnější.)

Položme si tedy několik triviálních otázek a zkusme odpovědět:

1. Jsme schopni a ochotni dát našim represivním orgánům více pravomocí, než měly sovětské represivní orgány za války v městě s vyhlášeným stanným právem?

2. Jsme schopni a ochotni omezit práva občanů ještě více, než jak byla omezena práva občanů za Stalina ve městě s vyhlášeným stanným právem?

3. Myslíme si, že jsme schopni a ochotni zapojit se do protikorupčního boje jako občané SSSR do Velké vlastenecké války, myšleno sebezapření jdoucí do sebeobětování s upozaděním úplně všeho ostatního?

4. Myslíme si, že naše represivní orgány budou více oddané svým nominálním velitelům a nikomu a ničemu jinému než sovětské represivní orgány Stalinovi? (Opět z toho filmu, skupina zvlášť vybraných lyžařů za odměnu cca deset deka chleba hledá na polozamrzlém Ladožském jezeře cestu, kudy by už mohlo projet nákladní auto. Jdou nocí, vánicí, občas někdo zapadne do ledové vody a při tom všem za sebou táhnou alegorické saně s nápisem Sláva Stalinovi osvětlené řadou petrolejových lamp! (Přiznávám se, že představa našich čackých protikorupčních aktivistů táhnoucích v bouři po nedostatečně zamrzlém jezeře sáňky s nápisem Sláva Ištvánovi mi přijde více než úsměvná).

Ale zpět k té korupci, respektive boji proti ní: Protože boj není cíl, ale pouze prostředek k dosažení cíle, dovoluji si navrhnout, abychom si místo boje proti korupci vytkli jako cíl zásadní, radikální omezení korupce.

A jak na to, když pouhá represe zjevně nestačí?

Musíme léčit příčinu, nikoli symptom. Tedy radikálně omezit moc státu. A to nejen v přerozdělování, ale v dnešní době hlavně v regulatorní pravomoci.

To je cesta, která vede k cíli.

A tolik kritizovaná, viditelná korupce od černého trhu s nedostatkovým zbožím, přes černý trh s razítky všeho druhu až po provize z veřejných zakázek je jen malým zlomečkem v porovnání s povinnými platbami feudálního charakteru do kapes oligarchů typu Solárních baronů a Řepkového krále.