Odpuzujícím příkladem je soudní řízení trestní proti Aleně Vitáskové kvůli jejímu rozhodnutí jmenovat do postavení místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Renatu Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni. To je záležitost, opravňující k označení České Republiky za „Švejkoland“ : nedávno ocenil prezident republiky její práci v Energetickém regulačním úřadě (dále jen ERÚ) udělením státního vyznamenání, současně ji chce kvůli jednání ve prospěch provozuschopnosti úřadu dostat do vězení státní zástupce z nejnižšího stupně soustavy. Panu prezidentovi vyčítám, že v odůvodnění vyznamenání zmínil jen potírání „solárních baronů“, ačkoli zmínku by zasloužily i jiné její významné zásluhy o stát, zejména úspěšná privatizace plynárenského průmyslu, či zastavení zvyšování cen energií v době jejího mandátu.

Orgány činné v trestním řízení mají ovšem na její působení jiný názor a pronásledují ji od r. 2013. Zcela zbytečně ji a její spolupracovnici „přihodili“ k osmi obžalovaným v procesu, vedenému kvůli vystavení licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovské noci v r.2010. Soud prvního stupně jí uložil trest 8,5 roku odnětí svobody bez ohledu na to, že obžaloba i rozsudek stály na lži: elektrárny údajně nebyly dokončeny ani zčásti, když ve skutečnosti na investici za 1,3 miliardy Kč byly nedodělky za cca 60 tis. Kč. Žalobce věděl, že v obžalobě lže a soudce nereagoval na důkazy, vyvracející lež. Posedlí touhou dostat vlivnou dámu „do tepláků“ se ke lži veřejně nepřiznali. Vrchní soud v Olomouci ji napravil opravou výrokové věty rozsudku a Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby.

Dlouhé trestní stíhání zanechalo stopy na jejím zdraví. Má nárok, aby po pěti letech útrap měla konečně klid a mohla se zotavit. Nepřeje  jí jej nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož argumentace stojí na nepravdách a zamlčování důkazů  v její prospěch. Úspěch jeho dovolání by jí patrně vynesl pouze podmíněný trest, ale sama jeho existence je pokračováním psychického týrání z předchozího řízení.

Kromě toho se konečně rozhoupal Okresní soud v Jihlavě a na základě obžaloby z 22.ledna 2016 ji začal stíhat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, odpovědnou za řízení právního úseku úřadu. Hlavní líčení bylo zahájeno až 14. srpna 2018. Psal jsem o tom v článku „Štvanice na Alenu Vitáskovou pokračuje“.

Dne 14. listopadu 2018  hlavní líčení pokračovalo. Soud vyslechl jako svědka bývalého právníka ERÚ, který v úřadě působil v době, kdy policie na základě upozornění bývalého pracovníka ČEZu začala vyšetřovat tuto záležitost. Před nástupem k ERÚ působil u PČR jako civilní zaměstnanec- právník a před tím dlouhá léta jako policista- vyšetřovatel. S přihlédnutím k jeho zkušenostem dostal v ERÚ na starost agendu styků s PČR. Potvrdil, že Renata Vesecká v ERÚ skutečně pracovala. Vídal ji denně, neboť sousedili kancelářemi. Popsal počáteční úkony policie, z nichž nejvíce pobuřující byly „policejní manévry“ třicítky policistů, vyslaných na domovní prohlídku v  provozovnách ERÚ. Významné bylo jeho sdělení, že paní obžalované poskytl stanovisko, že jmenováním Renaty Vesecké se nedopustila trestného činu. Později se mu za to odvděčila kárným řízením a vynucením odchodu z ERÚ. Následoval výslech bývalého personalisty ERÚ, který vysvětlil, jakým způsobem se prověřovala způsobilost uchazečů k výkonu práce, jak se postupovalo při stanovení platu a potvrdil i potřebnost obsazení funkce   místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu.

Soud nechal zprostit Renatu Veseckou mlčenlivosti a na návrh obhajoby ji jako poslední také vyslechl. Paní svědkyně se snažila přesvědčit soud, že její kvalifikace byla pro výkon funkce přiměřená, i když neprošla zaměstnáním v žádné energetické firmě. Pro soud bylo zřejmě zajímavé zjištění, že akt jejího jmenování proběhl na pražském pracovišti úřadu, kde také měla kancelář.

Po jistém zaváhání, projeveném  nařízením krátké přestávky na poradu senátu, prohlásil předseda senátu dokazování za ukončené a vyzval žalobce Kamila Špeldu k přednesení závěrečné řeči. 

Hned první jeho věta byla předzvěstí setrvání na obžalobě. Podle pana státního zástupce se během dokazování důkazní situace proti jejímu počátečnímu obrazu v obžalobě nijak nezměnila. Svědčí to o tom, že pro něj bylo dokazování před soudem vlastně zbytečné, protože měl  o všem již dopředu jasno. Nepřekvapuje, že s jeho názorem se neztotožnil obhájce, který má kladení odporu „v popisu práce“, ale ani způsob, jímž vedl předseda senátu hlavní líčení, jeho názoru nesvědčí (viz dále).

Žalobce věnoval velkou péči prokázání nezákonnosti inkriminovaného rozhodnutí Aleny Vitáskové. Dokazoval, že nebyla oprávněna  vynechat při posuzování způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce  požadavek praxe v energetice, stanovený zákonem. Vyvracel domněnku, že snad tento  nedostatek mohl být vyvážen dlouhou právnickou kariérou Renaty Vesecké, i kdyby se skutečně tu a tam zabývala nějakou kauzou, která se odvíjela v prostředí energetiky. Zaperlil výrokem, že ani její působení ve funkci nejvyšší státní zástupkyně na tom nic nemění, protože jde o funkci čistě manažerskou. 

Nazíráno očima otroka právního pozitivismu, nevybaveného schopností periferního vidění, snad měl dokonce pravdu. Jinak tomu je, pokud věc posuzujeme pomocí zdravého selského rozumu. Úřad nejvyššího státního zástupce patří k nejvyšším metám právnické profese a jeho výkon klade na jeho nositele mimořádné nároky intelektové a mravní, je také tvrdou zkouškou manažerských schopností, přiměřenou rozlehlosti a početnosti soustavy. Ve srovnání s ním je funkce místopředsedy ERÚ nesrovnatelně méně významná a náročná. Bývalých nejvyšších státních zástupců je pár, takže tvůrce zákona nemohlo ani ve snu napadnout, že by se někdo z nich chtěl ucházet o podstatně méně náročnou a méně prestižní funkci místopředsedy ERÚ, že by se do ní dokonce hrnula finančně dobře zabezpečená advokátka. Žádat po státním zástupci, aby k věcem přistupoval pod zorným úhlem zdravého selského rozumu, je ale zřejmě marné.

Dále obhajoval svou teorii, že mzda, vyplacená Renatě Vesecké za práci v ERÚ, je škodou, způsobenou státu, neboť pracovní úkony úřednice, postrádající zákonem stanovenou kvalifikaci, jsou nicotné. Vyslovil pochybnost, zda její rozhodnutí jsou vlastně platná, když do funkce nebyla jmenována v souladu se zákonem. Poukázal na možnost, že právě z tohoto důvodu by mohlo dojít k vymáhání škody po státu osobami, které by se cítily jejími pa-akty poškozeny. Samozřejmě požadoval, aby soud rozsudkem uložil Aleně Vitáskové takto vzniklou škodu uhradit. Podle mého laického názoru vyhovění jeho požadavku by navodilo kuriózní situaci: stát by se bez právního důvodu obohatil o hodnotu bezplatné práce Renáty Vesecké, popř. by jej paní obžalovaná obdařila velkým darem. Jinak připomínám, že problém platnosti rozhodnutí činitele, který zastával funkci neprávem, ale jednal v dobré víře, že byl jmenován právem, již Nejvyšší soud ČR vyřešil judikaturně. 

Je příznačné, že se žalobce nezabýval subjektivní stránkou činu Aleny Vitáskové, ač jistě ví, že skutek se stává trestným činem teprve tehdy, když vedle materiální podstaty a škody je prokázána i zločinná subjektivní stránka: záporný motiv a  zločinný úmysl. 

Při úvaze o výši trestu žalobce pečlivě vysvětlil, že zločin Aleny Vitáskové je tak hrozný, že nepřichází v úvahu trest při spodní hranici sazby, natož trest podmíněný, čili požádal soud, aby paní obžalovanou poslal za mříže. Protože ženských věznic je jen několik, patrně neúmyslně vytvořil možnost, že by se mohla dostat na společnou celu se svou spolupracovnicí, dle mého názoru laika nespravedlivě odsouzenou. 

Obhájce doc. Tomáš Gřivna v závěrečné řeči obratně čelil obviněním žalobce. Dle mého laického názoru jeho tvrzení beze zbytku vyvrátil. Mimo jiné vysvětlil panu žalobci jeho omyl o kvalitě funkce nejvyššího státního zástupce.

Šel ale ještě dál: upozornil, že svědectví, slyšená během hlavního líčení, prokazují, že paní obžalovaná byla uvedena v omyl a neměla stejnou možnost jako soud, aby si ověřila pravdivost tvrzení a úvah, které jí zastřely formálně právní nepřípustnost jmenování Renaty Vesecké. Tím se ovšem obhájce nechtěl dotknout profesní zdatnosti svědkyně. Upozornil, že žalobce neuvedl ani jediný příklad situace, která by ocejchovala její právní úkony jako pa-akty. Zejména se obsáhle zabýval subjektivní stránkou žalovaného činu Aleny Vitáskové: bobtnání právní agendy způsobilo, že bez efektivního odborného řízení právní úsek ERÚ nemohl zvládat své úkoly. Obsazujíc funkci místopředsedy tou jedinou, která byla po ruce, jednala v zájmu zachování provozuschopnosti svěřeného úřadu, a to až po vyčerpání všech jiných možností k obsazení místa. Jednala ve prospěch státu, aniž by sobě nebo Renatě Vesecké obstarala neoprávněný prospěch. Zpochybnil také místní příslušnost zdejšího soudu: ERÚ má sice sídlo v Jihlavě, ale skutek se stal v Praze. Zdůraznil, že trestněprávní řešení je krajním, posledním postupem, který lze použit jen v případě naprosté nezbytnosti. V daném případě by měl mít přednost postih odvoláním prezidentem republiky, jemuž byla paní obviněná po kázeňské stránce podřízena. Pan prezident ji ale neodvolal, nýbrž  naopak jí udělil státní vyznamenání.

Po vyslechnutí závěrečných řečí se opět projevily rozpaky předsedy senátu vyhlášením krátké přestávky. Po ní oznámil, že vzhledem k některým novým poznatkům, jež soud vyslechl (dodávám: a státní zástupce neslyšel, nepochopil nebo nedbal), je nutná důkladnější příprava na vyhlášení rozsudku, které se proto odročuje na 15 hod. dne 21.listopadu 2018.

Alena Vitásková se těšila, že snad dne 15.listopadu 2018 konečně skončí její pronásledování. Soud ji ale odročením napnul na skřipec netrpělivosti. Ve skutečnosti ale nemá důvod k rozčilení. Dne 21. listopadu se o jejím osudu beztak nerozhodne. Stanoviska žalobce a obhajoby jsou od sebe natolik vzdálena, že je vyloučeno, aby se obě strany vzdaly odvolání. Obávám se, že se k této trapné kauze budu vracet ještě hodně dlouho, možná i několik let.

Vyšlo 15.11.2018 na mém bloggu a na www.chamurappi.eu  

Zdeněk Jemelík