Nemyslím, že tělo ledovce tvoří pouze početné trestné činy soudců a státních zástupců, ty jsou asi spíše výjimkou, ale netrestaných kárných provinění v případě jeho vynoření bych očekával ohromující počet. I když soudci a státní zástupci jsou většinou slušní lidé, na tu jinou část jejich společenství přicházejí tisíce stížností, návrhů na kárné řízení a trestních oznámení. Ojedinělý výskyt trestních řízení a několik málo desítek kárných řízení ročně vypovídají o tom, jak se v resortu spravedlnosti s takovými podněty nakládá. Stavovské ohledy vedou „slušné“ funkcionáře státní správy justice a státního zastupitelství k hájení pochybné stavovské cti jejich „zneškodněním“. Podléhají představě, že odkrývání poklesků soudců a státních zástupců by způsobilo pokles důvěry veřejnosti v justici a státní zastupitelství a raději nechají hříšníky dále tropit alotria. Všichni ale víme, že  taková politika má  na důvěryhodnost justice a státního zastupitelství přesně opačný vliv, než by chtěli.

Ostatně  také případ soudce Ondřeje Havlína může být miniaturním ledovcem, z něhož se podařilo vytáhnout nad hladinu jen špičku. Vždyť pan soudce uplatňoval ve své práci různé praktiky, od nichž není ke korupčnímu jednání daleko. Například přemlouval trestně stíhaného policistu, aby vyšetřovaný skutek „shodil“ na svého nadřízeného. Za vyhovění byl ochoten se odměnit upuštěním od uvalení vazby. Když mu obviněný nevyhověl, poslal ho do vazby a poslední Havlova soudkyně ho nakonec odsoudila aspoň k podmíněnému trestu. Nadřízený odsouzeného zůstal stranou zájmu (čímž nechci neznačit, že něco spáchal).

K zastírání poklesků příslušníků privilegované kasty nedotknutelných se používají různé praktiky. Velmi časté je zneužití zásady, že podněty se nevyhodnocují podle označení, ale podle obsahu. Takže občan podá podnět ke kárnému řízení např. se státním zástupcem, ale jím zvolený možný kárný žalobce (tj. kterýkoli vedoucí státní zástupce od přímého nadřízeného provinilce nahoru až po ministra spravedlnosti) rozhodne, že se jedná o podnět k vykonání dohledu nad podřízenou součástí a nechá jej putovat podle pravidel padajícího lejna až do těsně blízkosti provinilce, ne-li přímo do jeho rukou. Na této úrovni se pak rozhoduje o způsobu vyřízení. Jistě nemusím vysvětlovat, jak to pak většinou dopadá. Čím výš v hierarchii resortu spravedlnosti stěžovatel namíří, tím hůře, neboť vysocí činitelé jsou obklopeni kruhovou hradbou úředníků, kteří přijatá podání selektují a často je odklánějí od svého šéfa k někomu, kdo má zvlášť velký odpadkový koš. Čestnou výjimkou mezi nejvyššími „šaržemi“ je předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, která skutečně prošetřuje doručené kárné podněty a někdy jim dokonce i vyhoví. Ale i když nevyhoví, není úplně zle, protože její zájem bývá napadenými soudy vnímán sice velmi nelibě, ale s velkou citlivostí, a má proto výchovný význam. Žádný předseda soudu nestojí o to, aby se železná lady české justice probírala v hříších jeho podřízených a raději si aspoň částečně zjedná pořádek.