Vyjde-li z 2. kola prezidentské volby generál  Petr Pavel, bude to výjimka v krátké historii státu a v euroatlantickém prostoru. 

Nepochybuji o tom, že generál Pavel bude ceremoniální část výkonu funkce prezidenta zvládat důstojně. Přesto mě stále udivuje náhlý vzestup zájmu voličů o něj. Vždyť se v politickém životě země v poslední době nijak neprosazoval.

Právě v jeho neangažovanosti je asi první příčina jeho přitažlivosti. Neměl příležitost nadělat si nepřátele a závistivce (kdo  nic nedělá, nic nepokazí) a současně byl proti hloučku nezajímavých kandidátů nejpřitažlivějším zastáncem pro nepřátele a závistivce Andreje Babiše.

Dobře působí jeho klidné vystupování, líbivě zastřižený vous a vojácky vzpřímené držení těla. A mnoha lidem dělá dobře jeho ujišťování, že bude dbát o dodržování pravidel a pořádek ve věcech veřejných. Neříká ale nic o tom, o jaké případy nedodržování pravidel a narušování pořádku ve věcech veřejných se jedná a jakých nástrojů k nastolení příznivého stavu v této oblasti použije, když prezident žádnou speciální pravomoc nemá. „Sliby jsou chyby“. Jakož i v jiných případech, politikům se snadno dávají, ale hůře plní.

Nenadějnost plnění jeho slibů vyplývá ze srovnání s těmi výjimkami mezi generály, již se stali prezidenty. Nejstarší mezi nimi byl polní maršál Paul von Hindenburg, významná osobnost první světové války a v letech 1925–1934 prezident Německa. Autoritu národa si vysloužil jako úspěšný vojevůdce. Nicméně svou kariéru završil jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem.

Další významnou osobností byl generál Charles de Gaulle, jenž byl nezpochybnitelným představitelem francouzského odporu proti dočasně vítězícímu hitlerovskému Německu a uznávaným vůdcem národa. Nadhled a politický bystrozrak projevil ve vztahu k Německu, o němž soudil, že po denacifikaci bude opět významným účastníkem evropského ekonomického a politického života. Při první návštěvě Německa v roli francouzského prezidenta pronesl projev „v jazyce Goethově“. Přes přirozenou autoritu nedokázal uchránit Francii od řady politických a sociálních otřesů.

Do prezidentské funkce se prosadil také generál Dwight Eisenhower, jeden z nejvýznamnějších vojevůdců 2. světové války a jediný generál, který se v 20.století stal prezidentem Spojených států amerických. Patřil k výrazným americkým prezidentům a zanechal po sobě Eisenhowerovu doktrínu, která zaručovala použití vojenské síly jako reakce na případnou agresi jakékoliv země, která by byla baštou komunismu.

I když armádní generál Ludvík Svoboda se stal prezidentem totalitního státu z vůle vedení Komunistické strany ČR, byl autoritou díky svému působení v čele čsl. armádního sboru za 2.světové války. Byl oblíbencem Leonida Brežněva. Přesto v době jeho mandátu 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy a začala dvacetiletá okupace sovětskou armádou. Následně sehrál významnou úlohu při jednáních s velením invazních vojsk a s politbyrem Komunistické strany SSSR, kdy usiloval, aby ztráta důstojnosti okupovaného státu byla co nejmenší.  Postavil do pozoru velitele východoněmeckých výsadkářů a přiměl jej ke stažení jeho jednotek. Významná byla jeho účast na  moskevských jednáních s politbyrem, kterou možná zachránil život Alexandra Dubčeka.

Za výše zmíněnými generály v době jejich zvolení prezidenty stály velké činy. Jsou zásluhy generála Petra Pavla srovnatelné s jejich ? Bude schopen dosáhnout toho, co se jim  nezdařilo, tedy zajistit pořádek a bezpečnost ve státě? Nebude podporovat omezování občanských svobod, které začalo za působení Fialovy vlády? A bude účinným oponentem vlády v její neblahé ekonomické politice?

Vyšlo  dne 19.1.2023 pouze na mém blogu