Příležitost k předvedení neslitovnosti jim čas od času poskytovali oba bývalí prezidenti udělením milosti, která se jim nelíbila. Každý jejich pohoršující krok vyvolal mravoučné horlení proti prezidentově pravomoci, vyžadující buď její úplné zrušení, nebo aspoň podřízení moci nekompetentních ministerských úředníků, což je téměř totéž.

Také Václav Klaus vyvodil pro sebe závěry z odmítání prezidentských milostí po omilostnění Václavem Havlem lékaře, který jako řidič v opilosti zabil člověka. Když se ucházel o první zvolení, sliboval, že milostí „bude jako šafránu“ a slib bohužel dodržel. Jeho „špetka šafránu“ byla proklatě malá. K jeho dobru je třeba připustit, že tzv. podivné milostí v ní byly jen ojedinělé, a to hlavně až za druhého mandátu.    Ač v tomto ohledu skrblík, jako původce pohoršení novoroční  amnestií nakonec Václava Havla bohatě předčil.   Odměnou mu bylo zběsilé ječení všelijakých pidižvíků, kvůli němuž stejně jako před ním Václav Havel upustil od záměru rozloučit se s úřadem vydáním  posledního balíčku milostí.

Miloš Zeman v přístupu k institutu milosti nic nového nevymyslel. Populisticky se svezl na vlně nevraživosti odpůrců Václava Klause. Rozhodl se jej překonat: ani ta „špetka šafránu“ nebude, související agenda přejde z Hradu do rukou ministerských úředníků a omilostnění se možná dočkají jen těžce nemocní a umírající vězni.

Institut milosti prezidenta republiky je skutečně problematický. Jde o zcela subjektivní rozhodování, neupravené přesnými pravidly, proto snadno zneužitelné. Kromě toho, jak kdysi uvedl Ladislav Jakl, každá milost je nespravedlností, neboť se nedostane na všechny srovnatelné případy (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013010301). Troufám si ale tvrdit, že za dané úrovně trestního řízení má své opodstatnění, protože běžné nástroje trestního práva neumožňují řešit některé těžké životní situace, do nichž se bez svého zavinění mohou dostat odsouzení. Prezidentská milost by mohla být také pojistným ventilem v případech, kdy došlo k zjevnému justičnímu přehmatu, ale jeho oběť již nemá žádný právní nástroj nápravy svého osudu. Pohříchu Václav Klaus tuto možnost použití dosti důsledně odmítal, protože nechtěl zasahovat do nezávislosti soudů.

Kromě toho trestní řízení je nespolehlivé. Pohybuje se mezi krajnostmi, jimiž jsou na jedné straně nechuť příslušných orgánů stíhat trestnou činnost, na straně druhé odsuzování nevinných. Obě krajnosti jsou nepřijatelné a zejména věznění nevinných zbavuje Českou republiku  práva považovat se za zemi vysoké civilizační úrovně.