Považuji za potřebné předeslat úvodem ke komentáři k jeho průběhu osobní poznámku.

Jako člen spolku Šalamoun jsem monitoroval soudní řízení trestní,  vedené u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, známé veřejnosti jako „kauza Vitásková“. Plynule jsem přešel k monitorování trestního řízení soudního, vedeného stejným senátem proti Shahramu Zadehovi a jeho spoluobžalovaným. Až na několik málo hodin jsem se zúčastnil všech jednání v obou kauzách  od 2. června r. 2014 a stal jsem se tak téměř inventářem soudní síně. Na začátku každého stání poctivě plním oznamovací povinnost pořizovatele zvukového záznamu podle §6 zákona o soudech a soudcích, čímž předsedovi senátu mimoděk připomínám svou přítomnost v soudní síni. V průběhu řízení proti Aleně Vitáskové jsem měl příležitost vysvětlit Aleši Novotnému nejasnosti v jakémsi podání spolku Šalamoun, při němž jsem se mu zřejmě musel představit. 

Během stání dne 15.září 2016 se předseda senátu pustil do lustrování nepočetné veřejnosti, dožaduje se uvedení jména, příjmení a důvodu přítomnosti v soudní síni. Je notoricky známo, že soudce jako státní orgán smí činit pouze úkony, k nimž jej zmocňuje zákon. Stejně tak je notoricky známo, že zákon o soudech a soudcích nedává soudci právo lustrovat veřejnost. Jednoznačný právní názor v tomto ohledu zastával např. Otakar Motejl, nezpochybnitelná právní autorita, a nezměnili jej ani jeho nástupci v úřadu Veřejného ochránce práv. Samozřejmě je právem, ba i povinností soudce přesvědčit se, zda mezi osobami, které se nacházejí v soudní síni, není někdo, s kým se počítá jako se svědkem. Jsou ale spolehlivé, mnohokrát osvědčené způsoby, jak uspokojit tuto potřebu, aniž by bylo třeba domáhat se osobních údajů. Vzhledem k výše uvedenému jsem zprvu na jeho výzvu k představení vůbec nereagoval, poněvadž jsem předpokládal, že se mne netýká. Nenapadá mě totiž žádný rozumný důvod, proč na lustraci mé osoby došlo až po více než dvou letech od začátku mých pravidelných návštěv jeho soudní síně. Nakonec jsem ale Aleši Novotnému nabídl občanský průkaz, který odmítl: stačilo mu vyslovení jména. Tentokrát jsem se nakonec představil, protože jsem nechtěl, aby utajení mého jména mohl kdokoli vykládat jako neochotu hlásit se k řadě článků, jimiž jsem komentoval obě výše zmíněná řízení.

Vzhledem k výše uvedenému mě velmi udivilo, když se předseda senátu dne 18. října 2016  opět pustil do lustrování veřejnosti a začal ode mne. Upozornil jsem ho, že mou totožnost přece zjišťoval nedávno. Nevadilo mu to, trval na svém, nicméně opakování mého představení se tentokrát nedočkal, a když narazil na němý odpor,  ve vymáhání nepokračoval.

Tato drobná  trapnost osvětluje vztah tohoto soudce k občanům: jistě ví, že ho zákon k lustraci veřejnosti nezmocňuje, ale když se mu zamane, že ji chce z jakýchkoli důvodů provést, vynucuje si podrobení, protože je přesvědčen, že je nadřazen nad přítomnými a za překročení pravomoci se mu nic nestane. S jídlem ovšem roste chuť a příště by si mohl dovolit  i závažnější svévoli. V tomto směru mají tyto zdánlivě bezvýznamné, nikdy netrestané výstřelky  obecný dosah. Již Marcus Tullius Cicero věděl, že „ke zlu nejvíc svádí naděje na beztrestnost“ (aspoň to tvrdí bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v knize Smrt v justičním paláci).