Vyvodili z jejich nešťastných výroků pozoruhodný politický závěr: pokud se skutečně dějí takové nepravosti, pak je to důkaz, že hnutí ANO a jmenovitě jeho ministr Robert Pelikán nezvládá řízení resortu spravedlnosti. Ti nejžhavější kritici mluví i o nezbytnosti resignace ministra spravedlnosti. Houfně se snaží vytloukat ze zpochybnění orgánů činných v trestním řízení politický kapitál a nasadit psí hlavu hnutí ANO a jeho čelným představitelům. „Výtržníkům“ by samozřejmě slušela větší zdrženlivost, ale reakce politického prostředí je přehnaná. Je to jeden z případů, kdy okrajový úkaz nabývá v ústech politiků olbřímích rozměrů. Platí to jak pro ojedinělá selhání justice, tak pro nevhodné výroky.

Všichni kritici společně ovšem prokazují, že nevědí, jak vlastně funguje  trestní řízení a jaké jsou možnosti ministra spravedlnosti do něho zasáhnout. Přehlížejí skutečnost, že k zneužívání orgánů činných v trestním řízení nezačalo docházet až po ovládnutí ministerstva spravedlnosti činiteli z hnutí ANO, ale dělo se i dříve. Např. v době, kdy někdo spustil trestní stíhání Jiřího Čunka, o budoucím ovládnutí resortu hnutím ANO neměli tušení ani jasnovidci. Tím méně se hnutí ANO podepsalo na policejních manévrech z 13.června 2013, jež vedly k pádu Nečasovy vlády. K těm událostem došlo, i když ministerstvo spravedlnosti střídavě ovládali politici z ODS a z ČSSD.

Podstatnější je ovšem okolnost, že trestní oznámení v první linii většinou přijímá policie a na tu hnutí ANO nemělo vliv vůbec nikdy. Té se tedy pobuřující výroky obou politiků týkají především a odpovědnost za nepřístojnosti z posledních let podle logiky kritiků nese Milan Chovanec, který také ustanovil policejním prezidentem Tomáše Tuhého. Pravda, policie po převzetí trestního oznámení činí jen první kroky podle zákona o policii. Jakmile zahájí úkony trestního řízení podle trestního řádu, musí  to oznámit státnímu zastupitelství. I kdyby se policisté rozhodli zahájit účelové trestní řízení, vyvolané  křivým obviněním, čili vyhovět nějakému zadání, státní zástupci by měli její protiprávní jednání zjistit a zastavit. Pokud neplní státní zastupitelství bezchybně úlohu pojistky proti zneužívání policie k nezákonným účelovým akcím, jde odpovědnost do resortu spravedlnosti, v prvé řadě nikoli za ministrem, ale především za nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který je na ministrovi téměř úplně nezávislý a chtěl by být nezávislý ještě více. Za jeho působení se začaly dít věci dříve neznámé: například Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se vyprofilovalo jako orgán s celostátní působností, specializovaný na kauzy, vyžadující zvláštní pozornost. A jeho státní zástupci zastupují v některých případech stát v řízeních u okresních soudů  mimo obvod působnosti jejich úřadu, ačkoli na tato místa nikdy dříve noha státního zástupce z vyššího stupně nevkročila. Nebylo by spíše na místě bavit se o odpovědnosti Pavla Zemana než Roberta Pelikána ? Nejvyšší státní zástupce ovšem nepochází z líhně hnutí ANO, ale je pozůstatkem řízení  resortu politizujícím advokátním koncipientem Jiřím Pospíšilem, tehdy představitelem ODS, jenž si jeho jmenování nechal posvětit tehdejším plzeňským „kmotrem“ ODS Romanem Jurečkem.

Dochází-li tedy k nějakým případům účelového selhání orgánů činných v trestním řízení, ministr spravedlnosti nese sice svůj díl odpovědnosti, ale určitě ne výlučný. Dle mého laického názoru by měl věnovat větší pozornost etickým a právním pokleskům činitelů svého resortu, ale před ním jsou jiní, jejichž odpovědnost  je podstatně větší a s ANO nemají nic společného. Napadá-li Roberta Pelikána bývalý ministr vnitra Milan Chovanec, měl by si nejdříve zamést před svým prahem.

Případy účelového zneužití policie jsou sice vzácné, ale přece jen k nim dochází. Někdo je může zkratově označit  jako přijetí a splnění zakázky. Představu, jak mohou tyto výstřelky vzniknout, můžeme vyvodit z  průběhu „vzorových“ procesů, ať už vedly k odsouzení nebo skončily zprošťujícím rozsudkem.

Opakovaně  jsem v této souvislosti zmínil vyvolání trestního stíhání Víta Bárty. Jeho trestní stíhání se nespustilo „samo“, ale vyvolali je provokatéři z jeho blízkého okolí. Dnes již nezjistíme, zda do strany Věci veřejné již přišli s úmyslem kriminalizovat jejího šéfa a následně ji rozbít, či zda se později nechali ke špinavé úloze naverbovat. V policejních odposleších ale zazněly zmínky o vlivu   Miroslava Kalouska na jednání provokatérky Kristýny Kočí .

„Samo“ se nespustilo vyšetřování proti  bývalé ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové za to, že podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch dvou pravomocně odsouzených zlodějů a současně s ní příkaz k přerušení výkonu trestu do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Na začátku policejní akce  byli dva zhrzení ješitové mezi úředníky ministerstva, kterým vadilo, že koncepty rozhodnutí vypracoval v rozporu s jejich názory nedávno zesnulý soudce Vlastimil Matula jako stážista na ministerstvu . Když se do úřadu vrátil ministr Jiří Pospíšil, šli žalovat. Jiří Pospíšil pociťoval potřebu dokazovat, že Daniela Kovářová vedla ministerstvo spravedlnosti špatně. Podanou stížnost pro porušení zákona vzal zpět, přestože již bylo nařízeno veřejné zasedání soudu k jejímu projednání. Pak navštívil krajského státního zástupce v Hradci Králové  Pavla Hochmanna. Ten pak podal trestní oznámení. Odnesli to podmíněnými tresty dva úředníci ministerstva. Nedovolil bych si tvrdit, že Jiří Pospíšil, capo di tuti capi z kauzy „Čunek“, si u krajského státního  zástupce objednal trestní oznámení proti své předchůdkyni a úředníkům ministerstva, protože u jejich jednání jsem nebyl. Nicméně takový dojem mohl vzniknout.

Mechanismus spuštění účelového trestního řízení je dobře viditelný také na případu, který jsem sledoval  téměř od jeho počátku až do zprošťujícího rozsudku. Mám v ruce dva omluvné dopisy Ministerstva spravedlnosti ČR jeho hlavní postavě. Ministerstvo se jimi omlouvá zproštěnému obžalovanému za nezákonné trestní stíhání, za narušení jeho rodinného a pracovního života, za použití nezákonných odposlechů, za provedení nezákonných domovních prohlídek a za zatajení informace o nezákonných odposleších. Je to odpudivá četba a ještě nepříjemnější byly zážitky postiženého a jeho rodiny.

Jeho pronásledování začalo v době, kdy se dostal do životní situace, v které mohl vzniknout střet mezi zájmem policie a jeho vlastním. Přesně v té době  se k němu přilichotila žena, která kdysi před lety náhodně navštívila jeho rodinu. Několik dní postávala v blízkosti jeho kanceláře, až se jí podařilo jej zastihnout a oslovit. Vydávala se za začínající advokátku a nakonec si v jeho kancelářích podnajala místnost. Odtud pak sledovala jeho pohyby. Záhy na něj podala trestní oznámení u tehdejší Inspekce Policie ČR pro trestnou činnost, v které měl pro své zájmy zneužívat policistu. Inspekce ale brzy zjistila, že jde o nesmysl. Následovalo trestní oznámení pro úplatkářství u protikorupční policie. Aby dosáhla svého, dáma se zapojila do jedné jeho obchodní operace. V této souvislosti mu zatelefonovala, že  úředník jakéhosi  ministerstva požaduje úplatek a je nezbytné, aby se s ním domluvil. Věděla, že hovor je odposlouchávaný. Byl to impulz pro policii, aby se dala do usilovného pohybu. Věc se dostala před soud a  po dvou letech skončila pravomocným zproštěním.

V průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že provokatérka není začínající advokátka, ale recidivistka, řetězově odsuzovaná za podvody k podmíněným trestům. I v době, kdy pracovala na daném případě, byla ve zkušební lhůtě. K zproštěnému obžalovanému neměla z minulosti žádný vztah, který by ji motivoval k popsané podlosti. Zřejmě se do akce nepustila sama od sebe. Její nasazení do tohoto případu jistě nebylo náhodné, ale nikdy se nedovíme, kdo ji vyslal. Můžeme se domnívat, že  náhodná nebyla ani smířlivost soudů, které jí opakovaně ukládaly podmíněné tresty za okolností, v nichž by každý jiný šel za mříže.

Jiným příkladem, jenž vzbuzuje pochybnosti a působí dojmem, že vznikl účelově, je trestní stíhání policejního důstojníka, který si vedl tak dobře, že se stal vážným uchazečem o obsazení uvolněného ředitelského místa. Z konkurence ale vypadl, protože přesně v kritickou dobu bylo proti němu a spolupachatelům zahájeno trestní stíhání pro několik skutků. S jeho usvědčováním pomáhala soukromá detektivní agentura a byly nasazeny nezákonné odposlechy. Případ se táhne několik let a postupně se vytrácí do ztracena.  Odpadli spoluobžalovaní, odpadla většina skutků,  zápas pokračuje, ale ředitelské místo je obsazené a kariéra zkušeného policisty je zničená.

V poměru k celkovému počtu každoročně zahajovaných trestních řízení je takových a podobných případů jako šafránu. Svádí to k myšlence, že hluk, který kolem nich dělají politici, je nadměrný. Nicméně jde o společensky nežádoucí úkazy, jejichž bujení by měly všechny zainteresované orgány klást překážky. Prevenci vidím v důsledném pátrání po původcích a vyvozování důsledků, jež by je měly hodně bolet. Obecně je nutné zvýšit tlak na vynucování  odpovědnosti příslušníků orgánů činných v trestním řízení za nezákonné a neetické jednání při výkonu služby, zvláště v případech u nichž stát vyplácí odškodnění. Odtékání desítek milionů Kč ze státního rozpočtu na zhojení následků neodpovědného jednání jednotlivců není trvale únosné. Jde o částky, srovnatelné s dotací na Čapí hnízdo, ale o nich se mlčí, i když na rozdíl od dotace se každoročně opakují a stále rostou. Vztah společnosti k nim by se měl zásadně změnit.

Vyšlo 5.2.2018 na mém bloggu.

Zdeněk Jemelík