Babišovi odpůrci jsou ohromeni, protože převaha hnutí ANO je tak výrazná, že poražené strany vedle něj vypadají jako trpaslíci. Ale trpaslíci se nevzdávají, díky početní převaze si troufají porazit osamělého obra : když nevyšel prvoplánový záměr odpuzení voličů od strany, v jejímž čele stojí trestně stíhaní politici, snaží se znemožnit vítězi voleb  proměnit vítězství v praktický výkon moci. Důsledky jejich počínání nepřinesou nikomu prospěch, tím méně voličům, kteří jim svými hlasy umožnili chovat se neodpovědně.

Ovládnutí státu hnutím ANO pod vedením cílevědomého, pragmatického  a leckdy bezohledného Andreje Babiše nepřinese ani jeho skalním příznivcům pouze štěstí: všichni budeme občas skřípat zuby bez ohledu na náš individuální postoj k hnutí ANO a jeho vůdci. Je ale jiná užitečná volba než nechat jej vládnout, když je jasné, že to je nejméně špatné ze všech špatných řešení ? Pokud by se podařilo znemožnit Andreji Babišovi sestavit vládu nebo získat důvěru pro menšinovou vládu, co nám sbor trpaslíků nabídne náhradou? Dlouhodobé bezvládí nebo vládnutí vlády v demisi? Nebo snad vládu slepence poražených stran,  které se názorově rozcházejí úplně v kdečem a hlavně nemají vůdce-sjednotitele stejného kalibru, jakým je se všemi svými nectnostmi Andrej Babiš? Troufl by si  kterýkoli z předsedů poražených stran sestavit vládu osmičlenné, zcela nesourodé koalice a vést ji k dlouhodobému úspěšnému vládnutí ? Nadějnější by mohl být pokus sestavit koalici jen z části trpaslíků s blízkými programovými prvky. Ale je jisté, že by ji neukojený zbytek tlupy s podporou ANO neutopil? A čím prospějí občanům dlouhé tahanice o sestavení vlády – tedy nevládnutí ?

V co vlastně „anti-babišovci“ doufají ? Že Miloš Zeman neobhájí mandát, jeho nástupce rozpustí Sněmovnu a otevře dveře k předčasným volbám ? V tom případě by měli naději, že je voliči v předčasných volbách potrestají za nekonstruktivní jednání ještě větším výpraskem.

Domněle špatná vláda Andreje Babiše se bude jistě dopouštět nějakých chyb jako každá jiná, ale dík názorové jednotě a pevnému vedení bude akceschopná. Voliči neposlali své poslance do Sněmovny, aby trávili čas neplodným tlacháním a vymýšlením překážek pro rychlé ustavení vlády. Proto by poražení měli uznat porážku a přestat s obstrukcemi. Ostatně by je mohlo uchlácholit vědomí, že pustit někoho k vládnutí je totéž jako dát mu příležitost se znemožnit (někteří si to právě zkusili) a čtyři roky jsou velmi krátká doba.

Poražení se jednotně bijí v prsa, že nepodpoří vládu, jejíž předseda je trestně stíhán. Nepůjdou s ním do koalice, ale nepodpoří ani menšinovou vládu. Zpívají píseň připomínající prvorepublikovou písničku o „psovi, jenž jitrničku sežral v kuchyni maličkou (jistě znáte)“…a da capo al fine. Chtějí znemožnit Andreji Babišovi získat většinovou podporu, ale do vlády, jejíž předseda by díky jejich záškodnictví nedosáhl uznání poslaneckou sněmovnou, by nevstoupili, ani by nepodpořili menšinovou vládu. Následek jejich chování se tak stává příčinou a opačně. A bezvýchodný stav budou udržovat až do skonání světa.

Odmítání trestně stíhaného předsedy vlády zní sice mravně a ušlechtile, ale v dané situaci škodí. Upozornil jsem již dříve na ohrožování demokracie opakovanými  zásahy policie do vnitropolitického života země. Také jsem poukázal na to, že v našich specifických podmínkách je více než jinde třeba mít na paměti, že základním kamenem trestního práva demokratického právního státu je presumpce neviny. To, že je někdo trestně stíhán, ještě nedává jistotu, že se skutečně dopustil trestného činu. Ani pravomocný rozsudek není zárukou, že odsouzený je skutečně vinen. Zdlouhavost složitých kauz dává naději, že kauza Čapí hnízdo pokryje významnou část trvání mandátu vlády. Takže není pravděpodobné, že vláda brzy padne kvůli tomu, že by její předseda dostal příkaz k nástupu výkonu trestu. Spíše je pravděpodobné, že vydrží po větší část funkčního období, ne kratší, než bylo působení dřívějších předčasně rozpuštěných vlád. A na začátku trestního stíhání nemůžeme vyloučit, že vše nakonec skončí zprošťujícím rozsudkem.

Trestní  stíhání je zátěží, která postiženého odvádí od jeho běžného způsobu soukromého a veřejného života  a přiděláváním starostí odčerpává energii. Ale bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu  Alena Vitásková prošlapala Andreji Babišovi cestu. Její trestní stíhání bylo zahájeno v březnu r.2013, před soudem po prvé stanula v červnu r.2014. Nepravomocný rozsudek s trestem 8,5 roku vězení si vyslechla v únoru r.2016. Rozhodnutí odvolacího soudu je zatím stále ještě v nedohlednu.   S touto zátěží setrvala v úřadě až do konce svého funkčního období, tedy do konce července 2017 a žije s ní dál. Andrej Babiš by podobnou situaci jistě ustál také.

Bojovníci za prodlužování jednání o ustavení Sněmovny zapomínají, že usilují o prodloužení ochrany poslanců Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka imunitou, čímž oddalují jak případné podání obžaloby, tak možné zastavení trestního stíhání státním zástupcem. Může se jim podařit prodloužit ochranu imunitou na celé období až do příštích voleb. Ti, kteří přejí Andreji Babišovi to nejhorší, by se právě proto měli zasadit o hladký průběh ustavování Sněmovny.

Ozval se také názor, že by měl Andrej Babiš nabídnout křesla ministrů spravedlnosti a vnitra opozičním stranám, aby byla jistota, že trestní stíhání obviněných poslanců proběhne standardním způsobem, tedy že se jim nedostane nějakých neoprávněných výhod. Jeho nositelé přehlížejí, že ovládání ministerstva spravedlnosti představitelem hnutí ANO nepohnulo státní zastupitelství k zastavení akce. Zřejmě asi vůbec netuší, že pravomoc ministra spravedlnosti vůči soudcům a státním zástupům je nicotná, takže jeho pokus o zásah by neměl naději na úspěch. Mohl by naopak vyvolat nevoli proti ministrovi, nevyváženou poslušností.

Ostatně v době, kdy policie pod viditelným vedením olomouckých žalobců smetla vládu Petra Nečase, držel ministerstvo spravedlnosti člen ODS Pavel Blažek a ministerstvo vnitra zplozenec ODS Jan Kubice. ODS sice měla moc v rukou, ale policii a žalobcům to nezabránilo jít proti ní.

Okrajovým, leč pro folkloristu zajímavým jevem povolebních hrátek je postavení a chování Komunistické  strany Čech a Moravy. V širších souvislostech jde o projev „politicky korektního“ pokrytectví české společnosti a politiků zvlášť. K mým nejsilnějším úkorným prožitkům z života v totalitním státě bylo vědomí, že spolu s dalšími nekomunisty  jsem občanem druhé kategorie. Všude jsme na to naráželi. Například při rozdělování tzv. umístěnek po ukončení vysokoškolského studie byli do místnosti, v které na velkém stole byly umístěnky vyloženy, vpuštěni nejdříve členové KSČ, aby si mohli přednostně vybrat. My ostatní jsme vybírali z toho, co zbylo. A tak to pokračovalo i při jiných příležitostech až do pádu režimu. Přesto po Listopadu 1989 ulicemi zněla hesla „nejsme jako oni“ a „za minulostí  uděláme tlustou čáru“. Tlustou čáru jsme skutečně udělali: „překabátěnci“, kteří rychle zahodili rudé knížky se pohotově rozplizli do vlivných postavení ve všech  sférách působnosti státu a v ekonomice. Dodnes na mnoha vedoucích místech v justici a státním zastupitelství jsou bývalí členové KSČ, a to dokonce i nikoli ledajací, ale také bývalí vojenští soudci a vojenští prokurátoři, ti na velmi vysokých postech. Současně se všechny tzv. demokratické politické strany vymezují proti KSČM a na nejvyšší úrovni politických struktur s ní odmítají spolupracovat. I Andrej Babiš, sám bývalý člen KSČ, odmítá spolupráci s KSČM na vládní úrovni, přestože je zřejmě v tísni a získání podpory další strany je pro něj životní nutností. Tento stav ale znamená, že listopadové „nejsme jako oni“ neplatí, protože ve skutečnosti tlačíme voliče KSČM  do postavení druhořadých občanů, kteří nemají nárok na plnohodnotný podíl na správě země. Je to zřejmě škoda, protože poslanecký klub KSČM se dlouhodobě chová státotvorně  a mezi jeho poslanci je pár lidí, kteří by zcela jistě exekutivní funkci zvládli. Domnívám se např., že zootechnik Pavel Kováčik by nebyl o nic horším ministrem zemědělství než Marian Jurečka.   Přesto Andrej Babiš ani v nouzi po podpoře KSČM nesáhne, ale navíc KSČM nejeví snahu využít dané situace k prolomení tabu. Místo toho její představitelé deklamují, že jako levicová strana nemohou podporovat pravicové ANO. To je tak trochu trapné, protože údajná pravicovost ANO se projevuje hlavně v tom, že aktivně řeší levicová témata a odčerpala komunistům část jejich tradičních voličů. Samozřejmě, spojení ANO a KSČM by bylo nepřirozené kvůli zásadně rozdílné zahraničněpolitické orientaci. Přesto, pokud by se komunisté na jedno volební období vzdali prosazování své promoskevské orientace, posunulo by úkol sestavení vlády blíže k úspěšnému řešení.

Tímto nejevím potěšení nad trvanlivostí stoupenců scestné ideologie, pouze ji vnímám jako fait accompli.

Vyšlo dne 2.11.2017 také na mém bloggu.

Zdeněk Jemelík