Nicméně oceňuji ráznost jejího vystupování, kterým nenechává nikoho na pochybách o tom, co si myslí, odolnost vůči tlakům ze strany medií a opozičních poslanců i přísnou profesionalitu, která se  např. projevuje ve zdrženlivosti ve vyjadřování k humbuku kolem zastavení trestního stíhání v kauze Čapí hnízdo. Nicméně v některých jejích rozhodnutích, většinou tlumočených úředníky, spatřuji stopy prokurátorského myšlení z časů nedávno minulých.

Např. jedním z nich je postoj k případu „spícího soudce“, o němž jsem se zmínil již dříve v článcích Nesnesitelná lehkost vládnutí II a Smůla na patách.

Prosím laskavé čtenáře, aby se zamysleli nad otázkou, zda soudce, jenž prospal hlavní líčení, může být považován za plnohodnotného účastníka senátní porady o tvorbě rozsudku, a zda rozhodnutí,  vydané  s jeho účastí, lze považovat za rozhodnutí tříčlenného senátu, popř. zda lze přiznat právní moc rozsudku, vydanému fakticky dvoučlenným senátem.

Otázky se vztahují k dříve zmiňované události, která se stala u Městského soudu v Praze v odvolacím řízení, kde zdravotně indisponovaný soudce Petr Braun prospal veřejné zasedání, ale předseda senátu Dušan Paška přesto vydal rozsudek, ač „spící soudce“ se zřejmě při poradě senátu nemohl odpovědně vyjádřit.

Ponechávám stranou otázku, zda by si pan odsouzený F.K. stěžoval, kdyby dvoučlenný senát rozhodl v jeho prospěch. Nevylučuji, že bdící soudce by stejně hlasoval pro zamítnutí odvolání. Je skutečností, že takto vydaný rozsudek má účinky pravoplatného rozhodnutí. Pokud kvůli tomuto stavu opakovaně rebeluji, nečiním to ve víře, že opakování odvolacího řízení za standardních podmínek přinese panu odsouzenému zproštění obžaloby, ale proto, že jako laik jsem přesvědčen, že vydání rozsudku za popsaných nestandardních okolností je nezákonné. Připouštím, že ods. F.K. je problémová osobnost s hodně ušpiněným trestním rejstříkem, ale to ho nezbavuje nároku na důsledné dodržování zákonnosti při vedení jeho procesu. Pokud stát nezákonnost v zacházení s problémovým obžalovaným toleruje, otvírá dveře k používání nezákonných postupů v kauzách nevinných obětí justice. Proto je nutné úzkostlivě lpět na dodržování procesních pravidel.

Pan odsouzený se proti nezákonně vydanému rozsudku bránil dovoláním, v němž okolnost „spícího soudce“ nenapadl, protože v době podání dovolání neměl k disposici dokumentaci ze stížnostního spisu Městského soudu v Praze. Napadl ji pak ústavní stížností, ale Ústavní soud se k ní nevyjádřil, protože o ní nejednal Nejvyšší soud ČR. V dané situaci k zrušení nezákonně vydaného rozsudku nevede jiná cesta než přes stížnost ministryně spravedlnosti pro porušení zákona, na jejímž základě by zákonnost takto vydaného rozsudku autoritativně posoudil Nejvyšší soud ČR.

Odsouzený F.K. se obrátil opakovaně  na paní ministryni s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo spravedlnosti nemá dostatečnou pracovní kapacitu k zvládání přívalu podnětů ke stížnosti, proto je nechává vyhodnotit státním zastupitelstvím a ministr pak rozhoduje s přihlédnutím k jeho stanovisku. V době „předbenešovské“ si ministři ponechávali případy k rozhodnutí bez okliky přes státní zastupitelství jen velmi výjimečně a vždy s vědomím rizika, že budou podezírání z korupčního jednání.  Z neznámých důvodů výjimku dostal i případ „spícího soudce“. Stížnosti ods. F.K. prověřili úředníci ministerstva s tradiční úřednickou povrchností. Vůbec nezjistili, že u Městského soudu v Praze proběhlo stížnostní  řízení,  k němuž soud vede samostatný spis, který si nevyžádali. Připravili pak paní ministryni záporné rozhodnutí, které podepsala. Protože poznatek o povrchnosti úředníků ministerstva byl nový, nový podnět k podání stížnosti pro porušení zákona podal spolek Chamurappi. Paní ministryně mu nevyhověla, protože prý nepřinesl nic nového.

Paní ministryně tím vzkázala urbi et orbi, že účast spícího soudce při rozhodování nemá vliv na právoplatnost rozsudku. Vyvolává tím otázku, zda je vůbec nezbytné, aby vždy rozhodoval senát v plném obsazení. Potvrzuje současně názor, že soudní rozhodnutí je neprolomitelné, i když bylo vydáno za nestandardních podmínek. Možná nadřadila hledisko účelnosti nad hledisko úcty k procesnímu právu: zrušení rozsudku Nejvyšším soudem ČR by vyvolalo opakované projednání odvolání za standardních podmínek, ale postavení pana odsouzeného by se nejspíš nezměnilo. Ústup od důsledného lpění na dodržování procesních předpisů je ale cesta do pekel.

Ministři spravedlnosti se tradičně domnívají, že je pouze věcí jejich subjektivní úvahy, zda napadnou zjištěné porušení zákona stížností. Někteří ústavní právníci ale soudí, že státní úředník, který je vybavený pravomocí, je povinen ji užívat. Předpokládám, že paní ministryně si je velmi dobře vědoma, že postupem Městského soudu v Praze mohl být porušen trestní řád. Pokud se rozhodla nevyužít svou pravomoc, nadržuje soudcovské libovůli, která pod její ochranou bude utěšeně bujet.

Uvedený případ má i etickou rovinu: obrací pozornost k odpovědnosti soudců a funkcionářů státní správy justice. Nezvládnutí těla nemocným soudcem Petrem Braunem nepovažuji za vážný etický poklesek. Nepřehlédnutelná je ale odpovědnost předsedy senátu Dušana Pašky, který řízení nezastavil a dovedl je až k nestandardnímu vydání rozsudku. Závažné jsou postoje funkcionářů státní správy, v nichž se naplno projevila soudcovská stavovská solidarita. Ctihodný Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze a kárný žalobce patrně případu „spícího soudce“ nepřikládal důležitost. Nijak se nevyjádřil a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu pro případné podání kárné žaloby. Odpovědnost přehrál na místopředsedu soudu Jaroslava Cihláře. Ods. F.K. se nakonec obrátil s návrhem na zahájení kárného řízení na předsedu Vrchního soudu v Praze Jaroslava Bureše. Ten se ale kárnými návrhy většinou nezabývá a „horkou bramboru“ podnětu F.K. vrátil zpět Liboru Vávrovi, odkud podle zákonů padajícího lejna opět padl  na hlavu místopředsedy Jaroslava Cihláře. Ten se pak vypořádal s ods. F.K. jako s obtížným hmyzem. Vysvětlil mu, že (cituji) „výše zmíněnou námitku pokládal zcela zjevně senát Ústavního soudu za natolik triviální, že se jí v odůvodnění svého rozhodnutí nijak blíže nezabýval“. K tomu dodal , že „to, že soudce může být při jednání unaven a může se o něj pokoušet spánek, není nic neobvyklého“. Pravda je taková, že Ústavní soud se úkazem „spícího soudce“ nezabýval výslovně jen proto, že jej pan odsouzený neuplatnil v dovolání. Místopředseda soudu zřejmě utloukal hmyz rozhodnutím, které vůbec nečetl.

Soudci a funkcionáři státní správy soudu se mohou takto chovat díky naprosté jistotě, že jim ze strany kárné žalobkyně Marie Benešové nehrozí nebezpečí kárného podnětu, když jí samotné patrně nezákonné vydání rozsudku vůbec nevadí.

***

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKUDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná ZDE.

Vyšlo dne 28.9. 2019 na mém bloggu  a na webu Chamurappi z.s.