Mnozí občané vyslovovali názor, že Zdeněk Bakala patří za mříže a měl by mu být vyvlastněn majetek, který nabyl kořistěním na Ostravsku. Také se nelichotivě vyjadřovali o některých současných politicích, kteří mu k nabytí majetku pomohli a mlčky přihlížejí jeho loupeživému podnikání.

Bez podrobných vnitřních znalostí o zmiňovaných obchodních transakcích nelze ovšem spolehlivě zjistit, zda se jednalo o poctivé obchody, neetické podnikání či dokonce o trestnou činnost. Řadoví občané však k potřebným informacím přístup nemají. Nicméně  sociální dopady Bakalových obchodů na Ostravsku jsou skutečně tíživé, a také stát na jejich mírnění musí vynakládat prostředky v řádu miliard Kč. Proto by se vznášená podezření neměla přecházet bez povšimnutí. Sotva se lze dobrat pravdy o jejich pravé povaze jinak než jejich prověřením specializovaným policejním útvarem. Buď by z toho vyšel Zdeněk Bakala čistý, nebo by skončil jinak, ale veřejnost by měla tak i tak jasno.

Alena Vitásková dlouho uvažovala, jak s nabytými informacemi naložit. Bylo jí divné, že údajné nepravosti probíhají dlouhodobě ve městě, které je sídlem krajského státního zastupitelství a vedle běžných policejních útvarů také expozitur republikových elitních útvarů, a nikdo proti údajným Bakalovým zlořádům nezasahuje. Státní zástupci mají přece povinnost stíhat z moci úřední každý trestný čin, o kterém se dovědí,  takže snad by zahájili vyšetřování, kdyby měli důvod podezírat Zdeňka Bakalu z nekalostí. Posléze si ale uvědomila, že podobná situace byla na Zlínsku, kde bývalí policejní šéfové (kteří nakonec rádi v tichosti opustili sbor) měli dost času a energie na skandalizaci policejního prezidenta Petra Lessyho, ale přímo pod jejich okny rozkvetla obrovská lihová kauza, jež by možná kvetla ještě dnes, kdyby se na ni nepřišlo v souvislosti s metanolovou aférou.

Dále neváhala. Vědomá si tíživosti životní situace tisíců obyvatel Ostravska a i ničivého vlivu kolujících divokých pověstí na důvěryhodnost státu a zvláště některých jeho představitelů, poslala  otevřený dopis nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi (http://www.drzaholka.cz/alena-vitaskova-verejnosti/otevreny-dopis-nejvyssimu-statnimu-zastupci-ze-dne-2-rijna-2016/), v němž ho vybídla, aby se zamyslel, zda by neměl dát svým podřízeným pokyn, aby podezřelé Bakalovy transakce prověřili a zamezili případnému dalšímu vyvádění majetku do zahraničí. Kopii dopisu obdrželi někteří vysocí představitelé státu a také místně příslušná krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová a její přímý nadřízený vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan.

Alena Vitásková i Pavel Zeman patří k vysokým představitelům moci výkonné. Postavení Aleny Vitáskové je poněkud silnější než Zemanovo, protože je zcela nezávislá na vládě a z funkce ji smí odvolat pouze prezident republiky za zákonem daných podmínek. Pavla Zemana může odvolat vláda, a to bez udání důvodů, a v oblasti státní správy státního zastupitelství je jeho úřad závislý na ministerstvu spravedlnosti. Přesto ji Pavel Zeman neuznal za hodnu osobní odpovědi. Odepsala jí řadová státní zástupkyně bez odkazu na pověření nejvyšším státním zástupcem, která jí poslala odůvodněné vysvětlení, že její podání putuje na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. K postoupení nelze mít věcné výhrady, postup je správný, jen si myslím, že panu nejvyššímu státnímu zástupci by trocha „kinderstube“ neuškodila.

Pozoruhodně se zachovalo Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Ač nebylo přímo osloveno, reagovalo podstatně dříve než adresát. Odpovědělo Aleně Vitáskové z vlastní inciativy dopisem řadového státního zástupce, který jí především sdělil následující: „ Vaše podání… neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že došlo ke spáchání konkrétního trestného činu, neboť v podání chybí popis jakéhokoli konkrétního jednání, kterým by byl spáchán trestný čin. Ve svém podání jste se podělila o osobní zkušenost, získanou rozhovory s občany při volební kampani, aniž jste uvedla jakýkoli konkrétní poznatek o trestné činnosti.“ Dále ji ujistil, že orgány činné v trestním řízení věnují náležitou pozornost informacím z hromadných sdělovacích prostředků a poučil ji, že případné poznatky o  trestné činnosti má předat orgánům činným v trestním řízení. Posléze jí stanovil lhůtu do 15.listopadu 2016 „k doplnění podání o skutečnosti, z nichž by mohlo být zřejmé, že došlo ke konkrétnímu protiprávnímu jednání, které by naplňovalo znaky některého trestného činu, uvedeného v trestním zákoníku…“ A pohrozil jí, že v případě nevyhovění ve lhůtě bude podání založeno bez věcného vyřízení, neboť její podání není trestním oznámením a nebylo by jím, i  kdyby je tak označila. Prostě pan státní zástupce ji vyzval, aby chytila zloděje, přivedla ho spoutaného, a když jej takto dodá, orgány činné v trestním řízení si s ním snad nějak poradí.

Alena Vitásková pokynu nevyhověla, ani nemohla, protože přípis přišel na adresu jejího bydliště (nic proti tomu, uvedla ji v dopise nejvyššímu státnímu zástupci), které po dobu několika týdnů nenavštívila. Ostatně pokynu by ani vyhovět nemohla také proto, že nemá prostředky k získání potřebných skutkových zjištění a z dostupných poznatků nemůže činit právní závěry. Nelze například bez dalšího učinit právní závěr, že vyplácením vysokých dividend skutečně došlo k trestnému činu.

Pozoruhodné na věci je, že státní zástupci, kteří žijí v Ostravě, mají potřebnou odbornou kvalifikaci a živí se stíháním trestné činnosti, zůstali nedotčeni ostravským veřejným míněním a nedošli sami k závěru, že je na místě prověřit podezření, které občané  masově sdílejí, že totiž některými obchody Zdeňka Bakaly došlo k trestnému činu. Vždyť v jiných případech ostravští krajští žalobci bez rozpaků obvinili lidi, které soud později zprostil obžaloby.

Můj kritický pohled na výše zmíněný postoj ostravského krajského státního zastupitelství tentokrát není jen blábolením hloupého grafomana: Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, jemuž věc postoupilo Nejvyšší státní zastupitelství k vyřízení, zadalo prověření podezření, vyslovených v dopisu Aleny Vitáskové, Národní centrále proti organizovanému zločinu. Okolnost, že se má věcí zabývat republikový útvar PČR, nikoli nějaké okresní ředitelství PČR ( jak se kdysi dělo při prověřování krachu Sazky), svědčí o tom, že vrchní státní zastupitelství přikládá věci značný význam.

Na okraj poznamenávám, že postoj Krajského státního zastupitelství v Ostravě k dopisu Aleny Vitáskové vrhá na tento úřad podivné světlo. Vyvolává podezření, že tamní státní zástupci jsou neteční vůči dění ve svém okolí (čili nekompetentní), nebo nejsou způsobilí rozpoznat nebezpečnost neobvyklých obchodních operací (čili jsou ještě více nekompetentní), nebo si prostě nechtějí pálit prsty: pak je na místě otázka po příčinách jejich shovívavosti ke Zdeňkovi Bakalovi a jeho společníkům (cui bono?). Nebylo  by to tak zlé, kdyby to byl jediný známý výstřelek v historii tohoto úřadu, jehož dlouholetou šéfku Zlatuši Andělovou jsem poprvé viděl na rautu při loučení skvělého ministra Pavla Němce s úřadem a později jako svědkyni ve dvou medializovaných soudních procesech. Připomeňme si, že z formálně právního hlediska krajské státní zastupitelství za jejího vedení selhalo například v kauze tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka, když v rámci dohledu nad činností podřízeného Okresního státního zastupitelství v Přerově nezjistilo, že trestní řízení je od počátku vedeno nezákonně. Naopak Zlatuše Andělová popírala, že by  delegováním věci do Přerova došlo k pochybení a podle výroku svědka v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové veřejně tvrdila, že Jiří Čunek musí být odsouzen, protože je prasák a ochmatává ženské.  Nesouhlas s odebráním věci z rukou severomoravských žalobců Nejvyšším státním zastupitelstvím sdílela se svým přímým nadřízeným, vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem. Ivo Ištvana, jehož možnosti zasáhnout do kauzy Jiřího Čunka byly podstatně menší než její, potrestala nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká podáním návrhu na odvolání z fnnkce, jemuž capo di tutti capi, bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ano, ten europoslanec, zběh z ODS, který se snad cítí na funkci prezidenta republiky) bez odporu vyhověl.  Ale Zlatuši Andělové rebelování prošlo bez následků. Následně změnila názor a pomohla roztáčet Marii Benešové a některým novinářům štvanici na nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, Pavla Němce, Pavla Kučeru a některé další činitele. Renatu Veseckou veřejnost vnímala jako hlavní vinici odebrání kauzy Jiřího Čunka z rukou OSZ Přerov a jejího předání (fakticky k zastavení) na OSZ Jihlava. Ostatní měli hlavně smůlu, že s ní a také se Zlatuší Andělovou seděli při obědě u stejného stolu. Obětí štvanice se nakonec stal pouze bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR, slušný člověk Pavel Kučera s dobrými osobními vztahy s Marií Benešovou i Zlatuší Andělovou, který jako soudce sice neměl na rozhodování státních zástupců  žádný vliv, ale na konci ničím neposkvrněné kariéry, ve věku 70 let, těsně před odchodem do důchodu, málem  přišel s pomocí bývalých kamarádek nepravomocným rozhodnutím kárného soudu o talár.

Jinou významnou „nehodou“ bylo pronásledování bývalého ministra obrany Martina Bartáka a zbrojaře Martina Smrže kvůli údajné korupci, jehož se úřad Zlatuše Andělové ujal, i když mu to podle trestního řádu nepříslušelo. Cestování k výslechům do Ostravy obviněným velmi znepříjemňovalo život. Krajský soud v Ostravě ale obžalobu nepřijal z důvodu místní nepříslušnosti. Věc putovala k Městskému a později k Vrchnímu soudu v Praze, kde byli obvinění zproštěni obžaloby.  Zájem ostravských žalobců na jejich odsouzení byl tak velký, že se spisem putoval do Prahy  i dozorový státní zástupce Dušan Táborský, jehož vystoupení v hlavním líčení a na chodbách soudu byla nezapomenutelná. Ukazovat prstem na Johna Boka, že mu zvoní mobilní telefon, a pak jej vytáhnout z vlastní tašky byl prvotřídní eskamotérský kousek.

Poněkud „folklorní“ ráz měly dvě cesty paní krajské státní zástupkyně s doprovodem z Ostravy do Prahy a zpět jen za tím účelem, aby odmítla svědčit před soudem: stát jejich výlety rád zaplatil.

Vše  výše uvedené zpochybňuje úroveň vnitřního řízení Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Ryba smrdí od hlavy: Zlatuše Andělová stojí v jeho čele déle než 15 let. Za kiks svého podřízeného ve věci podání Aleny Vitáskové je morálně odpovědná. Věci by zřejmě prospělo, kdyby v souvislosti s touto „nehodou“ její nadřízení uvážili, zda již paní krajská státní zástupkyně není dlouhým působení ve funkci poněkud opotřebovaná. Snad by se měli poradit se znalci z oboru psychologie práce.

Nicméně díky rutinnímu postupu Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podivné jednání krajského státního zastupitelství nevykolejilo iniciativu Aleny Vitáskové ze správné dráhy. Lpění na formalizovaných postupech je přece jen občas k něčemu dobré. Věc podezření proti Zdeňku Bakalovi se dostala do správných rukou. Poslouží jako jeden z prvních testů účelnosti reorganizace republikových útvarů PČR. Přejme ostravské veřejnosti, aby se konečně dověděla, jak se věci mají: pravda uklidní, ať bude jakákoli, tedy ať povede k očištění Zdeňka Bakaly nebo k jeho odsouzení.  

Vychází také na mém bloggu a na webu spolku Šalamoun.