Ještě za tmy mě probudilo urputné bouchání na vrata. V rozespalosti jsem nechápal, co se děje. Vybavil se mi popis zvyklostí StB při zatýkání. Ulevilo se mi, když před vraty stál jen rozčilený soused, ale i na mne se přeneslo jeho napětí, když mi oznámil,  že do země vpadla vojska Varšavské smlouvy. Stalo se to, co jsme mnozí považovali za neuskutečnitelné, i když jsme viděli kolony tanků v tehdejší NDR poblíž našich hranic. Cenzura utajila obsah varování Jánose Kadára a George Marchaise Alexandru Dubčekovi.

Následovaly dny plné nejistoty. Kolovaly divoké zvěsti o připravovaných deportacích nepohodlných osob na Sibiř. Připravoval se přechod některých z nich do ilegality, včetně jejich vybavení falešnými doklady. Komunisté „se otevřeli lidu“ a přizvali na zasedání svých orgánů představitele nekomunistických stran a některých společenských organizací.  Okresní tajemník KSČ se uchýlil do místní továrny. Když přišlo varování, že jej jedou zatknout estébáci z krajského města, závodní jednotka Lidových milicí nastoupila do zbraně a ochránila jej. K hranicím se valily proudy uprchlíků, kterým v prvních dnech v odjezdu nikdo nebránil. Okupanti obsadili rozhlas a televizní stanice, ale umlčeli je jen dočasně: ke cti přišlo technické vybavení civilní obrany, které nedokázali najít. Generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka unesla sovětská vojska do Moskvy. Delegace, která jej přivezla zpět, podepsala potupnou smlouvu o dočasném pobytu vojsk. Nepodepsal ji jen starý komunista a interbrigadista František Kriegel. Začala „normalizace.“

Situace se postupně zklidnila. Okupační vojska se stáhla do vyhrazených prostorů. Hranice se znova uzavřela. Obnovilo se oficiální vysílání rozhlasu a televize a vydávání tisku, usměrněné podle potřeb okupačního režimu. V obchodech se objevilo dříve nedostupné zboží, zásobování se zlepšilo. Již se veřejně nešířil manifest „Dva tisíce slov…“, zato jej nahradilo pseudomarxistické „Poučení z krizového vývoje…“ z prosince 1970, v němž chyběla jakákoli zmínka o přítomnosti okupantů jako o zdroji napětí ve společnosti. K deportacím nedošlo, případy trestního stíhání aktivistů „pražského jara“ byly vzácné. Zato nastalo masové vylučování členů KSČ, kteří se před okupací hlásili k tzv. „polednové politice“ a nesouhlasili se vstupem vojsk. Někteří komunisté opustili stranu dobrovolně na protest proti jejímu souhlasu s okupací. Na stranické čistky navazovaly desetitisíce vyhazovů ze zaměstnání. Mnoho lidí bylo okolnostmi přinuceno k přestěhování, někteří byli vypuzeni ze země. Nepovolní umělci se dostali na černé listiny, čímž byli připraveni o zdroje obživy. Jiní ochotně podepsali Antichartu. Došlo k decimování intelektuálních elit, které se dosud zcela nezotavily z pogromu, jenž následoval po únorovém puči v r.1948.

Uvolněná místa ve straně, společenských organizacích a státních firmách začaly zaplňovat „šedé myši“, nevybočující z řady, zato vybavené pružnou páteří a „kačením“ žaludkem.  Tito lidé přistoupili dobrovolně na službu okupačnímu režimu. Podrobili se  pravidlu, že je nutné souhlasit s rozmístěním sovětských vojsk na našem území, ctít vedoucí úlohu KSČ a dělat kariéru nejlépe s rudou knížkou v kapse. Zrodila se intelektuální pseudoelita zplozenců normalizace, oproštěná od mravních a politických ideálů, uznávající hmotný prospěch a kariérní vzestup za základní životní principy.

Listopadový převrat v r.1989 zboural institucionální základnu jejich existencí, čímž se stali pohrobky normalizace. Nezničilo je to. Jen nepatrná část byla vyloučena z veřejného života. Většina zahodila stranické knížky a převlékla se za demokraty a div ne disidenty. Infiltrovali politické strany a mnozí se přes ně znova domohli politického vlivu. Antichartisté nestoudně mentorují chartisty, zatímco autentičtí disidenti byli vytlačeni z vlivu na veřejné dění.

Někteří pohrobci normalizace změnili působiště, ale s výjimkou vyloučených věkem pokračují v nastartovaných kariérách a vede se jim skvěle. Bodrý absurdistánský národ s krátkou pamětí možná i některého z nich zvolí v přímé volbě prezidentem republiky. Normalizace neskončila, jen trochu změnila tvář a pány. „Pražské jaro“ byl jen krásný sen.

Vyšlo 19.8.2012 na Politikonu

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.