Vláda požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru a spustila tím divadlo předstírání demokratického překonání trapné situace, do které se dostala rozpadem Věcí veřejných a vypovězením koaliční smlouvy.

Od rána zněly ve sněmovně projevy, jež neměly naději, že by ovlivnily pozdější rozhodování posluchačů, pokud jim někdo  skutečně naslouchal. Karty byly rozdány dříve, než zasedání Poslanecké sněmovny začalo.

Na jedné straně stála opozice, posílená částí trosek Věcí veřejných, opájející se snem o tom, co by bylo, kdyby se stalo nemyslitelné a vláda by skutečně nakonec padla. Bohuslav Sobotka v noci na pátek  jistě snil o tom, že se zítra probudí jako předseda vlády.

Na druhé straně čekali na předvídatelný výsledek jednání poslanci vládní koalice včetně těch, kteří rovněž s vládou Petra Nečase nejsou spokojeni. Ale i oni věděli, že hlasováním  proti vládě by otevřeli cestu k „výprasku“ v předčasných volbách, jenž by pro mnohé znamenal definitivní vyhnání z dobrého bydla profesionálního politika. Proto nakonec  „drželi basu“ s ostatními. Předseda vlády věděl, že pád vlády by byl hanebným koncem jeho politické kariéry, proto pokud snil, pak o přesném opaku snů Bohumila Sobotky.

Vědomí neodvratnosti volební porážky a jejích důsledků pro jejich životní úroveň tak donutilo politiky k setrvání ve společenství, zatíženém vzájemným pohrdáním  jeho účastníků. Miroslav Kalousek hovoří o straně Věci veřejné jako o něčem slizkém a odporném, co by mělo navždy zmizet z české politiky a na Občanskou demokratickou stranu nahlíží jako na konfederaci regionálních „kmotrů“, s kterou v žádném případě TOP 09 nepůjde společně do senátních voleb. Přesto sedí dále ve vládě společně s jejich představiteli, popřípadě s odpadlíky od „véček“. Nevíme, zda „peakovce“ nepovažuje za „slizké a odporné“, či zda se jen zdržel projevů nelibosti.  Předseda vlády od příchodu k moci  opakovaně napadal představitele Věcí veřejných siláckými gesty, jež občas hrozila přejít až v přímé pohlavkování jejích představitelů. Vedl si tak až do chvíle, kdy jej aspoň dočasně zastavil dívčí půvab odpadlice Karolíny Peake. Nicméně předsedá dále vládě s TOP 09, jejíž vrcholný představitel jej asi považuje za šéfa konfederace regionálních „kmotrů“ a předvádí trapné slovní veletoče, aby odůvodnil pokračování existence vlády, jejímiž členy jsou odpadlíci bez politického mandátu. Dokonce se ani neodvážil setrvat na „neodvolatelném“ požadavku, aby Karolína Peake ustavila poslanecký klub nejméně o deseti členech.

Netroufám si odhadnout, jaký vliv na soudržnost vládního tábora mělo strašidlo osudu Julie Tymošenkové. Veřejnost je natolik rozhněvaná, že požadavky na povolání některých členů vlády k  odpovědnosti za takové obzvlášť „zdařilé“ kousky, jako jsou církevní restituce nebo rozkrádání evropských dotací, by v případě změny vlády mohly dostat hmatatelnou odezvu v úkonech trestního řízení.

Nakonec se dostavil výsledek, jenž se dal očekávat. Úspěch je ale částečný, protože legitimita vlády, potvrzené Poslaneckou sněmovnou, je pochybná. Její součástí jsou tři ministři z platformy Karolíny Peake, kteří nemají nezpochybnitelný mandát, a možná k nim přibude i ministr školství.

Označování „peakovců“ za přeběhlíky považuji za nemístné. Všichni byli tvářemi Věcí veřejných v době předvolební agitace a zcela jistě svou přítomností na kandidátních listinách ovlivnili jejich volební výsledek. Pokud se tedy nadále hlásí k původnímu politickému programu „véček“ a k původnímu programovému prohlášení koaliční vlády, lze jim přiznat morální právo na to, aby nevrátili mandáty své původní straně. S jejich přítomností ve vládě to je ale jinak. Strana, která je vyslala do vlády, stále existuje, ale oni z ní vystoupili a odešli z jejího poslaneckého klubu. Jsou tedy ve vládě jen sami za sebe se souhlasem Petra Nečase a jeho souputníků. To je stav velmi vzdálený našim ústavním zvyklostem. Nic podobného zde dosud nebylo.

Nezhojitelnou slabinou současného postavení „peakovců“ je absence zpětné vazby vyjádřením voličů. Z tohoto hlediska by pro ně nové volby byly přínosem, protože by byly čistou cestou k získání legitimity. Ovšem naděje na získání 5% hlasů jsou v jejich případě ještě menší než výhled původních Věcí veřejných před odchodem Karolíny Peake. V tom je tragédie  Karolíny Peake: její gesto bylo asi čestné a dobře míněné, ale ve výhledu ji patrně zavede do propadliště zapomnění. Je to škoda pro ni i pro stát. 

Vláda, která díky okolnostem dnes získala důvěru, by si nadále neměla říkat „vláda rozpočtové odpovědnosti“, ale spíše „vláda prospěchářské trapnosti“. Stát, řízený takovou vládou, nemá nárok na přívlastek „právní“. Čím dříve se této vlády zbavíme, tím lépe.

Příští vláda bude asi rovněž špatná, ale aspoň bude ustavena v souladu s Ústavou a ústavními zvyklostmi. Její nastolení je jedinou možnou cestou k právnímu státu.

Vyšlo dne 27.4.2012 na Politikonu