Právě se mi podařilo vystavit na internetových stránkách spolku Chamurappi z.s. anonymizovanou kopii rozsudku (ZDE). V této souvislosti jsem shledal příhodným přičinit k již zveřejněným úvahám ještě několik poznámek.

Na prvním místě považuji za vhodné vyslovit uspokojení nad rozhodnutím senátu Radomíra Koudely odkázat pana poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Napravil tím podivuhodnou konstrukci obžaloby, v které se na dluh pana poškozeného pohlíželo jako na škodu, která by mu vznikla, kdyby jej pan odsouzený přinutil ke splacení.

Na druhé straně je pozoruhodné, že stále trvá patová situace, která vznikla v r.2012, kdy pan odsouzený se domáhal pokračování ve splácení dluhu a žádal zajištění pohledávky nemovitostmi a zkrácení lhůty splatnosti, zatímco pan poškozený projevil zájem o odkoupení pohledávky pana obžalovaného za 150 mil. Kč, tedy za méně než polovinu její jistiny. Od té doby se stanoviska soupeřů nikam neposunula. Pan poškozený sice projevil vůli splatit 150 mil. Kč, ale splácení neobnovil. Během dlouhého trestního řízení již mohl mít 150 mil. Kč splaceno, ale raději nesplácí a nečinně přihlíží k narůstání úroků. Může to působit dojmem, že si je jistý odsouzením věřitele a domnívá se, že nakonec dosáhne promlčení dluhu. Samozřejmě to může být i jinak, i když mě nenapadá, jak. Je s podivem, že se při jeho výsleších nedomáhali vysvětlení tohoto chování ani jinak pečlivý předseda senátu, nikdo z přísedících, státní zástupce a dokonce ani obhájci.

Pozornost zasluhuje i způsob, jakým předseda senátu vyhověl požadavku odvolacího soudu, aby soustředil pozornost na prověření věrohodnosti pana poškozeného. Přepis jeho výpovědi před soudem v písemném vyhotovení rozsudku jeho věrohodnost zdánlivě prokazuje. Ve skutečnosti pan poškozený vypovídal v přípravném řízení i před soudem opakovaně a jeho výpovědi mají do jednolitosti daleko. To se ale z textu rozsudku nedovíme. Pozoruhodný je například vývoj popisu mluvních projevů „zakuklenců“: nejdříve to byli Ukrajinci, a když policie dodala dva Slováky a jednoho Rusa (a čtvrtého „zakuklence“ vůbec nenašla), najednou mluvili východoslovenským nářečím, které však v soudní síni nikdy nezaznělo. Až komický je vývoj poznávání „zakuklenců“ panem poškozeným: na začátku si troufl poznat nanejvýš jednoho, ale přes zlepšování paměti rekognicí podle fotografií se dopracoval k naprosté jistotě, a pak mu je soud zprostil obžaloby. Další nesrovnalosti se projevují v jeho popisech způsobu, jakým s ním „únosci“ nakládali v autě na silnici a nakonec i v nesouladu s popisem lehkých zranění na jeho těle. Předseda senátu se velmi snažil, aby zlehčením výkladu znalce odpoutal pozornost od skutečnosti, že na krku pana poškozeného se nenacházela strangulační rýha, ač při škrcení chvílemi ztrácel vědomí.

Zdá se, že pan předseda senátu má sklon k propadání utkvělým představám. Jednou z nich je víra, že pan odsouzený uložil do paměti počítače údajný dopis pana poškozeného dříve, než mu jej doručila pošta. Z toho vyvozuje, že si dopis ve skutečnosti poslal sám. To je podle jeho názoru „úhelný kámen dokazování“ a jde v tomto směru přímo čelem proti pokynu odvolacího soudu. K pochybnému názoru jej vedlo datum, uvedené na složce, do které pan odsouzený uložil skenokopii dopisu a obálky (s podacím razítkem). Kdyby pan předseda při svých úvahách používal Occamovu břitvu, patrně by se smířil se skutečností, že na složku lze kdykoli napsat cokoli, zatímco záznam o vložení souboru do paměti za normálních okolností opatří automaticky datem počítač nezávisle na přání obsluhy. Podhodnotil, popř. vůbec přehlédl, že na harddisku počítače pana odsouzeného, ani na zkoumaném flashdisku se nenachází ani stopa po výchozím souboru, napsaném v textovém editoru: a to vyměnitelný hardware zkoumali čtyři odborníci, kteří pátrali i po zbytcích smazaných souborů. Jako laik z toho vyvozuji, že dopis vznikl jinde než v počítači pana odsouzeného. Netvrdím ale, že jej skutečně napsal pan poškozený a jsem si jist, že jej nepsal pan odsouzený. Mohla jej napsat třetí osoba, které to jeden z nich uložil.

Další utkvělá představa se týká SMS korespondence mezi oběma pány večer 7.října 2014. Pan předseda si myslí, že pan poškozený nebyl odesilatelem SMS, kterou někdo poslal z Uherského Hradiště z jeho mobilního telefonu panu odsouzenému. Mobilního telefonu se přece údajně zmocnili „zakuklenci“ a nějaký „deus ex machina“ zajel do Uherského Hradiště ji odeslat. Mimo to pan poškozený nemohl podle jeho názoru přijmout odpověď pana odsouzeného, protože měl ve svém mobilu jeho číslo zablokované. Ve skutečnosti zablokování a odblokování čísla je rutinní úkon, zvládnutelný za pár vteřin. Pan poškozený mohl odeslat své SMS, pak číslo pana odsouzeného zablokovat a odblokovat je třeba až za sto let. Mohl dokonce SMS pana odsouzeného přijmout, smazat a pak číslo zablokovat. Paměť jeho mobilního telefonu nikdo nezkoumal.

Jiná utkvělá představa se vztahuje k dokumentu, který vidimovala notářka v r.2013 jako podepsaný stranami. Pan předseda trvá na tom, že ve skutečnosti jej pan poškozený nuceně podepsal 7. října 2014. Nemá pro to žádný důkaz, ale prostě datování dokumentu do roku 2013 se mu nehodí do skládanky.

Docela zábavné je přesvědčení předsedy senátu, že pan poškozený by si nedovolil svědčit křivě, když ví, že na domě odsouzených jsou kamery. Ale policie se o datové nosiče z kamer zajímala teprve tehdy, kdy již záznamy ze 7. října 2014 byly spolehlivě přemazané.

Chápu, že do skládanky se nehodilo prohlášení svědka, podepsané ověřeným podpisem, podle něhož mu pan poškozený nabídl 100 tis. Kč za křivé svědectví. Nevíme nic o motivaci jednání svědka, nemůžeme vyloučit, že je křivé. Pokud by ovšem bylo pravdivé, bylo by pro pana poškozeného a jeho věrohodnost velmi nepříjemné. Ale proto bylo třeba předejít potvrzení pravdivosti oznámení, které by bylo nepříznivé pro pana poškozeného,. Předseda senátu je následně klasifikoval jako apriorně nevěrohodné a odmítl se jím zabývat. Prověřování svědectví, doručeného před koncem řízení, by ovšem vedlo k průtahům. Nemyslím si ale, že je správné nadřadit záměr na rychlé ukončení řízení nad potřebu zjistit pravdu.

Učení právníci budou mít jistě hodně látky k přemýšlení nad úvahami o zproštění „zakuklenců“ obžaloby. Laicky shrnuto, tito zproštění obžalovaní se podle názoru senátu nejspíš trestné činnosti dopustili, ale důkazní situace je tak chatrná, že s přihlédnutím k zásadě „in dubio pro reo“ nezbývá než je zprostit. I takto vysvětlené zproštění má ovšem právní i praktické účinky popření viny. Na tomto základě se pak vnucuje otázka, zda „zakuklenci“ skutečně spáchali hrozné skutky, z kterých je viní pan poškozený a pod vlivem jeho osamělého svědectví pak také žalobce, či zda si je pan poškozený vymyslel. Kromě jeho výpovědi totiž žádné svědectví o jejich existenci neexistuje.

Tato nejistota se zajímavým způsobem odráží do důkazní situace paní odsouzené, která si vysloužila „odměnu“ ve výši 4 let odnětí svobody zejména za to, že řídila účinkování „zakuklenců“ v domě. Je ale jisté, že tam skutečně nějací „zakuklenci“ byli, a pokud to není jisté, kde zůstalo „in dubio pro reo“?

Ze všeho nejzajímavější bude poznání, jak bude odvolací soud spokojen se způsobem, jímž se pan předseda Radomír Koudela vypořádal s jeho závaznými pokyny.