Mluvil stále o jakémsi „národním kriminálním úřadu“, který neexistuje. Měl samozřejmě na mysli Národní centrálu proti organizovanému zločinu. To je ale jediná výhrada, kterou tentokrát mám k jeho výkonu.

Kdo se zajímá o dění v justici v širším smyslu a chce si udělat představu o stavu služební kázně státních zástupců a soudců a o jiných zajímavostech a pustil si Otázky, tentokrát určitě nelitoval. Václav Moravec si  k debatě o kondici justice přizval dvě silné osobnosti, silné netoliko vysokými funkcemi, ale znalostí problematiky a osobnostními vlastnostmi: moudrého Josefa Baxu, předsedu Nejvyššího správního soudu, a poněkud sfingoidního Pavla Zemana, nejvyššího státního zástupce. Tentokrát s nimi účelově nemanipuloval, pouze je posouval od námětu k námětu, z nichž jeden byl zajímavější než druhý. Nechoval se jako vymývač mozků.

Předseda Nejvyššího správního soudu měl proti Pavlu Zemanovi výhodu, že je kárným žalobcem pouze pro nevelkou množinu správních soudců a do jednání kárných senátů nemůže zasahovat a ani mu kárné žaloby většinou neprojdou rukama, takže moderátor neměl důvod klást mu otázky na tělo, jejichž odpovědím by se musel vyhýbat. Naproti tomu Pavel Zeman čelil různým všetečným dotazům na stav věcí již od vstupního námětu, jímž bylo postavení mimo službu pražské státní zástupkyně Dagmar Máchové. Václav Moravec jej v této souvislosti přece jen trochu tísnil připomenutím, že od upozornění na možné selhání této žalobkyně parlamentních vyšetřovací komisí do zákroku proti ní uplynuly dva roky, což se mu zdálo nepřiměřeně dlouho.  Jinak se v této a jiných souvislostech snažil vypáčit z nejvyššího žalobce aspoň nějaké věcné údaje, ale úspěchu se nedomohl. Buď se dověděl, že nejvyšší státní zástupce není generální prokurátor, takže nemůže mít informace o všech projednávaných případech, nebo ve věci provádí jeho úřad dohled, jehož výsledky nelze sdělovat, nebo dohled provádí někdo jiný a Pavel Zeman nemá přístup k jeho výstupům. Taková ale je skutečnost: pravomoc nejvyššího státního zástupce je omezená, přípravné řízení je neveřejné a zvědavci mají smůlu.  

Josef Baxa mohl za těchto okolností  z pozice pozorovatele v klidu uvést hrst číselných údajů o stavu kárného řízení se soudci a státními zástupci a připustit, že výkonnost justice by mohla být vyšší, kdyby byla účelněji řízena. Nicméně jeden z jeho výroků je silně znepokojující: připustil, že kární žalobci jsou liknavější než by měli být, takže kárných žalob by mohlo být více a vyjádřil se kriticky zejména o jednání předsedů soudů, kteří nechávají nepravosti svých soudců bujet tak, až je dovedou před kárný senát. V této souvislosti je na místě připomenout upozornění Josefa Baxy, že statistika výsledků kárného řízení je zkreslena resignacemi kárně stíhaných soudců: při zániku funkce soudce se kárné řízení zastavuje. Kdyby toho nebylo, odsouzených soudců by bylo více.

Připomínám, že tyto myšlenky nevyslovil předseda Nejvyššího správního soudu veřejně poprvé a není jejich jediným nositelem. Podobně se opakovaně stejným způsobem vyjádřila předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová.