Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu.

Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude.

Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat.

Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „ chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům a hlavně byli vnitřně soudržná parta.

Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování proti dobovým pseudoelitám. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat.